Zpráva pro někoho jiného
Ondřej, 34 · Ústí nad Labem
V Ústí nad Labem jsem byl třetí týden a znal jsem z něj tři místa: staveniště u nádraží, kde modernizujeme zabezpečovací zařízení na trati, jídelnu s poledním menu za sto třicet korun a hotelový pokoj ve čtvrtém patře s výhledem na parkoviště. Večer jsem ležel na posteli, díval se na hokej a psal si s holkami na seznamce, která mi v telefonu přistála spíš z nudy. Je mi třicet čtyři, jsem inženýr, jezdím po montážích po celé republice a vztah mi vydržel naposledy dva roky, dokud přítelkyně nepochopila, že doma jsem jen o víkendech a ani to ne vždycky.
Se Simonou jsme si napsali asi pět zpráv a pak si vyměnili čísla. Bylo jí dvacet sedm, dělala v knihovně, měla na fotkách krátké zrzavé vlasy a psala s takovou ironií, že jsem se u toho smál nahlas. Pak se odmlčela. Myslel jsem, že ji to přestalo bavit. A pak ve čtvrtek ve čtyři odpoledne, když jsem stál v montérkách na kolejišti a mrzl, mi pípl telefon.
„Tak jo, beru. V osm pod Mariánským mostem, na té lavičce, co vždycky. Vem víno, ale ne zase to kyselé z Lidlu. A NEMLUV mi o Tomášovi, já už to slyšet nechci, jasný?“
Četl jsem to třikrát. Nevím, kdo je Tomáš. Nevím, co je ta lavička, co vždycky. Bylo mi jasné, že ta zpráva nebyla pro mě. Asi měla otevřená dvě okna a spletla si je. Chtěl jsem jí odepsat, že se spletla. Místo toho jsem se podíval na hodinky, pak na zamlžené Labe pod sebou, pak na obrovský bílý oblouk mostu, který se klenul nad řekou kousek od nás. A pomyslel jsem si: proč vlastně ne.
Víno jsem koupil ve vinotéce v centru, u Mírového náměstí, kde mi paní prodavačka doporučila ryzlink z Litoměřicka a zeptala se, jestli jdu na rande. Řekl jsem, že nevím. Podívala se na mě, jako bych byl blázen. Asi jsem byl. Pak jsem šel pěšky podél řeky. Ústí je zvláštní město. Všichni o něm mluví jako o šedivé díře, i já jsem si to první týden myslel. Ale když jdete v říjnu večer po nábřeží, kolem vody, která je široká a tmavá a voní bahnem a listím, a na druhém břehu na skále svítí zřícenina Střekova jako kulisa z hororu, začnete tomu městu pomalu rozumět.
Mariánský most je v noci osvětlený a jeho oblouk se zrcadlí ve vodě, takže to vypadá jako obrovské oko. Pod ním, na cyklostezce, stálo několik laviček. Jen na jedné někdo seděl. Zrzavé vlasy, tmavý kabát, termoska v ruce. Zastavil jsem se deset metrů od ní a najednou mi došlo, že to je ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal. Že na mě teď zakřičí a zavolá policajty. Pak se otočila, uviděla mě s lahví v ruce a zamračila se.
„Promiň,“ řekl jsem. „Myslím, že jsi dneska poslala jednu zprávu špatnému člověku. Jsem Ondřej, ze seznamky. Tomáše neznám, takže o něm mluvit nebudu. A víno není z Lidlu.“
Chvíli na mě nechápavě koukala. Pak vytáhla telefon, projela zprávy a zbledla. Pak zčervenala. A pak se začala smát tak, že jí termoska vypadla z ruky a skutálela se po asfaltu až na okraj cyklostezky. „To snad není pravda,“ vysoukala ze sebe. „To jsem psala Lucce. Moje kamarádka. Měla přijít, rozchod, víš jak.“ Kývl jsem, že vím, i když jsem nevěděl. „A ona?“ zeptal jsem se. Simona se podívala na telefon. „Napsala mi před hodinou, že nemůže, že má horečku. Tu jsem si ani nepřečetla.“
Chceš zažít něco podobného?
Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.
Najít ženu na schůzkuSedl jsem si vedle ní, protože mě nevyhnala. Otevřeli jsme víno a pili ho z víčka její termosky, protože skleničky nikdo nevzal. Nakonec mi vyprávěla o Tomášovi. Sama, nikdo ji nenutil. Tomáš byl její bývalý, rok spolu, a včera jí napsal, že se k ní chce vrátit, a ona nevěděla, jestli ho nenávidí, nebo jí chybí. Poslouchal jsem. Nic jsem neradil. Jen jsem jí dolil víno a řekl, že jestli ji Tomáš nechal sedět samotnou pod mostem s termoskou, tak je to jeho chyba, ne její. Zasmála se a řekla, že ji tam nenechal Tomáš, ale Lucka s horečkou. Řekl jsem, že to je detail.
Byla zima. Od řeky táhlo a Simona se pomalu přisouvala blíž. Nevím, kdy se její rameno opřelo o moje. Vím jen, že najednou mluvila o úplně jiných věcech. O knihovně, kde se děti ptají na knížky, které ještě nevyšly. O tom, že vyrostla v Krásném Březně a jako malá se bála Střekova, protože jí děda říkal, že tam v noci chodí bílá paní. O tom, že by chtěla jednou odjet a nikdy neodjede, protože Ústí je jako špatný vztah: nadáváte na něj a stejně se vracíte. Díval jsem se na ni ze strany, na tu zrzavou hlavu, na ten rudý nos od zimy, a myslel si, že poslat zprávu špatnému člověku je ta nejlepší chyba, jakou kdo za poslední rok udělal.
Když jsme dopili láhev, bylo po desáté. Vstala, oprášila si kabát a řekla: „Tak jo. Teď mi řekni, kde bydlíš, Ondřeji ze seznamky.“ Řekl jsem, že v hotelu u nádraží, ve čtvrtém patře, s výhledem na parkoviště. Podívala se na mě, přimhouřila oči a zeptala se, jestli má ten hotel minibar. Řekl jsem, že má, ale je v něm jen tonik a dva arašídy. „To stačí,“ řekla. „Lucka by mi stejně říkala, ať nejdu domů sama.“
Šli jsme zpátky podél řeky, pod mostem, kolem obchodního centra, kde na kopci nad městem svítily kabinky lanovky na Větruši. Simona mi ukazovala, kde je nahoře zámeček a že je odtamtud nejhezčí výhled na celé Ústí, a slíbila, že mě tam někdy vezme, pokud tu budu dost dlouho. Řekl jsem, že montáž potrvá do Vánoc. Zasmála se, že to je v Ústí skoro trvalý pobyt.
Recepční v hotelu na mě mrkl, když jsme šli kolem. Ve výtahu Simona najednou zmlkla a já taky. Stála naproti mně, opřená o zrcadlo, a dívala se mi do očí s tím svým ironickým úsměvem, který se ale pomalu měnil v něco jiného, vážnějšího. Než výtah dojel do čtvrtého patra, byl jsem si jistý, že ten večer nekončí u toniku z minibaru.
A nekončil. Pokoj byl malý a obyčejný, s béžovými závěsy a obrazem Labe nad postelí, ale ten večer mi připadal jako nejhezčí pokoj v celém městě. Simona si sundala kabát, rozhlédla se a řekla, že ten výhled na parkoviště je vlastně docela romantický, když jsou všechna auta mokrá a svítí na ně lampa. Pak zhasla. Zbytek té noci si nechám pro sebe. Jen tolik, že jsem se už nedíval na hokej a že bílá paní ze Střekova by se musela červenat.
Ráno odcházela před sedmou, protože v osm otevírala knihovnu. Ve dveřích se otočila, chvíli na mě koukala a pak řekla: „Víš, co je nejlepší? Že jsem Tomášovi pořád neodpověděla. A už asi ani nebudu.“ Pak odešla a já jsem stál u okna a díval se, jak přechází parkoviště s rozcuchanými zrzavými vlasy a mává mi, aniž by se otočila, protože věděla, že se dívám.
Do Vánoc jsme se viděli ještě několikrát. Vzala mě na Větruši, na Střekov i do jedné hospody v Krásném Březně, kde čepují pivo, které se prý nikde jinde nedá sehnat. Pak montáž skončila a já odjel do Olomouce. Nejsme spolu. Nikdy jsme si nic neslibovali. Ale když mi někdo řekne, že Ústí je šedivá díra, pokaždé se usměju. Protože vím, že pod Mariánským mostem stojí jedna lavička, a na ní se někdy dějí nejlepší omyly na světě.







