Vítr na Ještědu
Petra, 29 · Liberec
Když bydlíte pod Ještědem, přestanete ho po čase vidět. Je to jako s hodinami na zdi v kuchyni: víte, že tam jsou, ale nedíváte se na ně. Já bydlím v Horním Hanychově, v podkrovním bytě ve starém domě kousek od konečné tramvaje, a z okna ložnice mám na tu stříbrnou raketu na kopci výhled každé ráno. Za pět let jsem na ní byla třikrát. Pokaždé s návštěvou z Prahy, která chtěla vidět slavný Hubáčkův hotel a vyfotit se u zábradlí.
Tomáš byl taky z Prahy. Psali jsme si skoro měsíc, pomalu a nepravidelně, jak to bývá, když oba pracujete a nikdo z vás nemá potřebu nic uspěchat. Je mu třicet čtyři let, je fyzioterapeut, v zimě jezdí na běžkách a v létě na kole, a když jsem mu napsala, že jsem architektka a pracuju v kanceláři na Šaldově náměstí, odpověděl, že v tom případě musím vědět všechno o Ještědu a on mě tam vezme na kafe. Napsala jsem mu, že je to jako pozvat Pražáka na Karlův most. Odepsal: „Tak mi ho ukaž ty. Přijedu v sobotu na běžky, odpoledne se sejdeme nahoře.“
Neřekla jsem mu, že se nerada seznamuju s lidmi, kteří jsou tady jen na víkend. Nevěděla jsem to ani sama. Po posledním vztahu, který skončil tím, že Marek odjel pracovat do Mnichova a za půl roku mi poslal zprávu, že tam někoho potkal, jsem neměla chuť nic plánovat. Seznamka pro mě byla spíš zábava. Něco, co otevírám večer v posteli s čajem, když nemůžu spát. Ale Tomáš psal dobře. A na fotce měl oči, které se smály i bez úsměvu.
V sobotu ráno bylo modro a mrazivo, sníh jiskřil na střechách Hanychova a z komínů se kouřilo rovně vzhůru. Předpověď hlásila na večer zhoršení, ale v Liberci hlásí zhoršení každý druhý den, takže jsem si toho nevšímala. Vyjela jsem lanovkou kolem třetí. Kabinka se houpala nad zasněženými smrky, dole se ztrácely sjezdovky a lidé na nich vypadali jako barevné kuličky. Nahoře foukal vítr, který vám vžene slzy do očí, a hotel na vrcholu se v něm leskl jako kus kovu, který někdo zapíchl do nebe.
Tomáš seděl v restauraci u okna, ještě v běžkařském oblečení, s rudými tvářemi a čepicí v ruce. Když mě uviděl, vstal a málem shodil ze stolu konvičku čaje. „Promiň,“ řekl, „myslel jsem, že přijdeš zdola, a ty jsi přišla odněkud z boku.“ Zasmála jsem se. Byl vyšší, než jsem čekala, a měl ten typ úsměvu, který začíná pomalu a pak zabere celý obličej. Objednali jsme si kávu a štrúdl a on se mě hned začal vyptávat na budovu. Proč je kulatá, proč má tvar hyperboloidu, jak ji stavěli v šedesátých letech bez počítačů. Vyprávěla jsem mu o Karlu Hubáčkovi a o tom, že dostal za tuhle stavbu Perretovu cenu, nejvyšší ocenění, jaké architekt může dostat. Poslouchal, jako by mu někdo vyprávěl detektivku.
Venku se mezitím začalo zatahovat. Nejdřív to byl jen šedivý závoj nad Jizerskými horami, pak se obloha zatáhla úplně a okna restaurace začal bičovat sníh. Nevšímali jsme si toho. Mluvili jsme o práci, o dětství, on o své babičce z Frýdlantu, díky které Liberec zná a má ho rád. Já o tom, jak jsem sem přišla studovat na technickou univerzitu a už jsem tu zůstala. Kolem páté k nám přišla servírka a řekla, že kvůli větru zastavili lanovku a že pokud jsme bez auta, měli bychom co nejdřív jít pěšky dolů, dokud je ještě vidět na cestu.
Tomáš měl běžky, já jen zimní boty. Šli jsme po silnici, kterou pluhy ještě nestihly prohrnout, a vítr nám hnal sníh přímo do obličejů. Po chvíli mě chytil za ruku, abych neuklouzla, a už ji nepustil. Smáli jsme se, protože nic jiného se dělat nedalo. Byli jsme zasněžení jako dva sněhuláci, on nesl běžky přes rameno a já mu každou chvíli z čepice oklepávala sníh. U Ještědky, u horní stanice staré sedačky, jsme se na chvíli schovali pod stříšku a on se mě zeptal, jestli mu pořád ještě chci ukazovat Liberec. „Dneska už ne,“ řekla jsem. „Dneska ti ukážu, jak se v Liberci přežívá zima.“
Chceš zažít něco podobného?
Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.
Najít ženu na schůzkuDole v Hanychově jsme byli po sedmé. Promrzlí, mokří, s rudými tvářemi. Tomáš vytáhl telefon a zjistil, že jeho poslední autobus do Prahy kvůli kalamitě nejede a na hlavním nádraží v Liberci budou čekat do rána. Díval se na displej a pak na mě, bezradně, jako kluk, který ztratil klíče od domu. Chvíli jsem mlčela. Pak jsem si uvědomila, že dům, ve kterém bydlím, je odsud dvě stě metrů. Že mám doma čaj, suché ručníky a gauč. A že vlastně nechci, aby odjel.
„Pojď,“ řekla jsem. „Bydlím támhle. Aspoň se usušíš.“ Podíval se na mě dlouze, jako by se ptal, jestli to myslím vážně. Myslela jsem to vážně.
V bytě jsem pustila topení naplno a dala mu suché věci po bratrovi, který u mě občas přespává. Tepláky mu byly krátké a tričko úzké, vypadal v tom komicky a smála jsem se tak, že mi tekly slzy. Uvařila jsem svařák z levného vína, které jsem měla ve spíži, a sedli jsme si na gauč pod okno. Venku pořád sněžilo, lampy u konečné tramvaje svítily do bílé tmy a nahoře na kopci blikalo červené světlo vysílače, jako by nás pozoroval. Tomáš se zadíval z okna a řekl: „Takže tohle vidíš každé ráno?“ Kývla jsem. „A už se na to nedíváš, že jo?“ Zase jsem kývla. „Tak to se dneska podíváme spolu.“
Nevím, kdo koho políbil první. Asi to přišlo samo, někde mezi druhým hrnkem svařáku a chvílí, kdy mi začal masírovat promrzlá chodidla, protože jak řekl, je přece fyzioterapeut. Jeho ruce byly teplé a klidné a já cítila, jak ze mě odchází zima i všechna opatrnost, kterou jsem si posledního půl roku pečlivě stavěla. Zhasla jsem lampu. Světlo z ulice malovalo na stěnu stín okenního rámu a sníh na parapetu tiše přibýval. Víc vám o té noci neřeknu. Jen to, že v podkrovním bytě pod Ještědem nikdy nebylo tak teplo.
Ráno bylo všechno bílé a tiché. Pluhy projížděly ulicí, tramvaj na konečné zazvonila a Ještěd nad střechami se leskl v ostrém slunci, jako by se nic nestalo. Tomáš stál u okna v bratrových krátkých teplákách a díval se na něj. „Je krásný,“ řekl. Pak se otočil ke mně. „Ale víš, že jsem ho nakonec vůbec pořádně neviděl? Byla tam mlha, sníh a ty.“
Snídali jsme vajíčka se šunkou a chleba z pekárny u konečné, kam pro něj Tomáš doběhl v mých zimních botách, protože jeho byly pořád mokré. Vrátil se se sněhem ve vlasech a s taškou koláčů, které paní prodavačka prý přidala zadarmo, když jí řekl, že ho v noci zachránila místní architektka. Seděli jsme u stolu, jedli koláče a on mi vyprávěl, co všechno se musí naučit, když přijde k pacientovi, který se po úrazu bojí znovu chodit. Že nejtěžší není sval ani kloub, ale ten strach udělat první krok. Dívala jsem se na něj přes stůl a myslela si, že já jsem ten první krok udělala včera, ve vánici, a vůbec jsem se nebála.
Odjel odpoledním autobusem. Doprovodila jsem ho na nádraží, s běžkami přes rameno a mými suchými ponožkami na nohou, které mi slíbil vrátit. Nevím, jestli je vrátí. Nevím, jestli se ještě uvidíme. Píšeme si, občas, a on tvrdí, že na jaře přijede na kole a vyjede Ještěd po silnici, i kdyby měl umřít. Já mu na to píšu, že nahoře bude čekat kafe a štrúdl, a jestli bude foukat, tak i náhradní tepláky.
A od té doby se na ten kopec zase dívám. Každé ráno, s hrnkem v ruce, z okna ložnice. A usmívám se.







