Ranní kolečko Zámeckou zahradou

Daniel, 31 · Teplice

V Teplicích běhám každé ráno v šest. Nejdřív z Šanova dolů kolem Císařských lázní, pak přes Zámecké náměstí a pak do Zámecké zahrady, kde udělám dvě kolečka kolem rybníků, mezi starými platany, lavičkami a kachnami, které se ráno tváří, jako by jim park patřil. Dělám to čtyři roky, od té doby, co jsem začal pracovat z domu jako programátor a zjistil jsem, že když neběhám, nemluvím s nikým jiným než s počítačem. Běh je moje jediná pravidelná schůzka se světem. A půl roku měl ten svět tvář jedné ženy v tmavomodré bundě.

Potkávali jsme se vždycky na stejném místě. Na mostku mezi horním a dolním rybníkem, kde se cesta zužuje a jeden musí ustoupit. Ona běžela proti mně, v protisměru, s culíkem, který jí poskakoval za hlavou, a se sluchátky v uších. Nejdřív jsme se míjeli bez povšimnutí. Pak jsme si začali kývat. Pak se usmívat. Po třech měsících jsem jí na mostku zvedl ruku a ona mi zvedla svou. Po pěti měsících jsem věděl, že má na levém zápěstí tetování malé vlaštovky, že když prší, nosí žlutou kšiltovku a že v úterý chodí pozdě, protože v úterý asi dělá něco, co jí zabere ráno. A nevěděl jsem o ní vůbec nic.

Byla starší než já. To bylo vidět. Ne na postavě, ta byla štíhlá a pevná, běžela rychleji než já, ale na obličeji, na jemných vráskách kolem očí, když se smála, na tom, jak se nesla. Tipoval jsem ji na čtyřicet. Nikdy jsem ji neoslovil. Běh je posvátný a oslovit ženu na mostku v šest ráno, zpocenou a s tepem sto šedesát, mi přišlo jako nejhorší nápad na světě.

V lednu jsem si založil profil na seznamce. Kamarád mi to vnutil, že prý nemůžu randit s kachnami a s kódem. Procházel jsem profily jednou večer u piva a pak jsem se zastavil. Fotka z nějakého závodu, s číslem na hrudi, culík, sluneční brýle a úsměv. A na zvednutém zápěstí malá vlaštovka. Radka, čtyřicet let, Teplice. Vlastní malé květinářství na Zámeckém náměstí. Hledá „někoho, kdo neutíká před ranním vstáváním“.

Seděl jsem nad tím dlouho. Devět let. Co si pomyslí? Že jsem nějaký kluk, co hledá mámu? Že jsem úchyl, který ji půl roku sledoval v parku? Nakonec jsem napsal jedinou větu: „Myslím, že na mostku u rybníka ti vždycky uhýbám já. Zítra bys mohla ty.“ Pak jsem vypnul telefon a šel spát a celou noc jsem se převaloval.

Ráno jsem běžel se srdcem, které nemělo s tempem nic společného. Obešel jsem horní rybník, zahnul k mostku a ona tam stála. Nestála uprostřed. Stála přesně na kraji, ustoupila mi celou šířkou mostku, s rukama v bok, a smála se. „Tak jsem ti uhnula,“ řekla. Zastavil jsem se. Poprvé za půl roku jsme stáli na mostku oba a nikdo neutíkal.

Než jsme se rozběhli, zeptala se mě, jestli vím, že v Teplicích kdysi pobýval Beethoven a že se tu v parku potkal s Goethem. Věděl jsem to jen matně, z nějaké cedule. Vyprávěla mi tu historku, jak šli spolu po promenádě a potkali císařovnu s dvorem, a Goethe smekl a uhnul z cesty, zatímco Beethoven šel rovně a ani nepozdravil. „Tak vidíš,“ řekla. „Uhýbat na cestě je věc povahy. Ty jsi Goethe.“ Zeptal jsem se, jestli to je urážka. Řekla, že to záleží na tom, komu uhýbám. Pak si utáhla culík, mrkla na mě a vyrazila po cestě kolem rybníka, aniž by se ohlédla, jestli běžím za ní. Běžel jsem.

Doběhli jsme spolu. Poprvé ve stejném směru. Ukázalo se, že běháme úplně jinak, ona rychle a pravidelně, jako hodinky, já v nárazech, s pauzami na pití a na nadávání. Smála se mi a čekala na mě na rozích. Po dvou kolečkách mi řekla, že v úterý nechodí pozdě kvůli ničemu tajemnému, ale proto, že ve čtyři ráno jezdí do Prahy na velkoobchodní trh pro květiny. „A dneska je středa,“ řekla, „takže mám otevřeno až v devět. Chceš snídani?“

Snídali jsme v malé kavárně na rohu Zámeckého náměstí, naproti jejímu obchodu, se zpocenými vlasy a v běžeckém oblečení mezi úředníky v kravatách. Radka si objednala vajíčka a kávu s mlékem, já to samé, protože jsem nebyl schopen číst menu. Mluvili jsme o běhání, o tom, že každý rok běží půlmaraton v Ústí, o jejím květinářství, které otevřela po rozvodu, když zjistila, že v účetní kanceláři už nevydrží ani den. Já jí řekl o programování a ona se smála, že tomu nerozumí, ale že vypadám jako člověk, který rozumí strojům líp než lidem. Měla pravdu. Řekl jsem jí to. Líbilo se jí, že jsem to přiznal.

Na věk jsme narazili až u druhé kávy. Zeptala se mě na něj rovnou, bez okolků, a když jsem řekl třicet jedna, chvíli mlčela a pak se zasmála. „No tak to jsi byl na základce, když mně bylo dvacet a pila jsem víno na Doubravce.“ Řekl jsem, že na Doubravce jsem pil víno taky, jenom o devět let později. Že je to pořád stejný kopec. Podívala se na mě přes šálek dlouze a zkoumavě a pak řekla: „To je dobrá odpověď.“

Bydlela nad obchodem. Ve druhém patře starého domu s fasádou, ze které opadávala omítka, s oknem na náměstí a na zámek. V devět otevřela květinářství, já odjel domů udělat pár hodin práce a slíbil, že se vrátím v šest, až zavře. Celý den jsem nebyl schopen napsat ani řádek kódu. V šest jsem stál před obchodem s lahví vína a ona zamykala dveře, v zástěře, s rukama zelenýma od stonků, a smála se, protože jsem vypadal nervózněji než ráno na mostku.

Byt voněl po květinách. Úplně celý, jako by se do stěn vsákla vůně všech kytic, které za ta léta dole prodala. Na stole stála váza s tulipány, na parapetu hrnky s bylinkami, na zdi medaile ze závodů. Radka si sundala zástěru, pustila rádio a nalila víno. Seděli jsme v kuchyni u okna, dívali se na náměstí, na lidi, co se vracejí z práce, na světla zámku, která se právě rozsvěcovala. A pak mi vzala sklenku z ruky, postavila ji na stůl a řekla: „Víš, co je na běhání nejlepší? Že člověk ví, kdy přestat přemýšlet a prostě jít.“

Zbytek večera patří jejímu bytu nad květinami. Tam, kde voní tulipány a z okna je vidět zámek. Jen tolik řeknu, že Radka byla stejná jako při běhu. Věděla přesně, co chce, a nečekala, až se na to zeptám. A že já jsem poprvé za dlouho přestal myslet na kód, na devět let rozdílu a na to, co by tomu řekli lidi.

Ráno v šest zazvonil budík. Radka se protáhla, podívala se na mě a řekla: „Tak co? Kolečko?“ Běželi jsme spolu. Z náměstí do Zámecké zahrady, kolem rybníků, přes mostek. Kachny se na nás dívaly, jako by se nic nestalo. Na mostku se zastavila a řekla, že odteď budeme uhýbat podle rozpisu. Sudé dny já, liché ona.

Nevím, co z toho bude. Radka říká, že za rok jí bude čtyřicet jedna a mně třicet dva a že rozdíl zůstane pořád stejný, i kdybychom běhali sebevíc. Že si nemám nic plánovat. Neplánuju. Jen každé ráno v šest vybíhám ze Šanova a vím, že na mostku u rybníka stojí žena s vlaštovkou na zápěstí a čeká, jestli je dnes sudý, nebo lichý den. A že po kolečku bude snídaně. Někdy v kavárně, někdy nad květinami.