Klíč od pokoje pod Špilberkem

Monika, 44 · Brno

Monika si ten pokoj zamluvila v úterý v poledne, v kanceláři na Heršpické, mezi dvěma tabulkami s fakturami. Trvalo to přesně čtyři minuty. Hotel v ulici pod Špilberkem, malý, rodinný, s dvaceti pokoji a recepcí, kde po desáté večer nikdo nesedí a klíč se vyzvedává z elektronické schránky. Zaplatila kartou, kterou manžel nikdy nekontroluje, protože na ní chodí jen její výplata a útraty za jídlo. Pak zavřela notebook, šla si do kuchyňky uvařit čaj a zjistila, že se jí třesou ruce tak, že hrnek cinkal o linku.

Bylo jí čtyřicet čtyři let. Dvacet z nich byla vdaná za Pavla, slušného, spolehlivého muže, který opravoval průmyslové chladicí linky a posledních šest let jezdil na montáže do Bavorska. Vracel se v pátek večer unavený, v sobotu spal do oběda, v neděli sekal trávu na zahradě v Líšni a v pondělí ve čtyři ráno odjížděl. Nehádali se. Neměli proč. Mluvili spolu o dětech, o splátkách, o tom, že by bylo potřeba vyměnit okna. Monika si někdy v noci, když ležela sama v posteli, uvědomovala, že si nepamatuje, kdy se jí naposledy dotkl jinak než mimochodem.

Na seznamku se přihlásila v březnu. Bez fotky obličeje, s přezdívkou, kterou by u ní nikdo nehledal. Chtěla se jen podívat. Jen vědět, jestli si jí ještě někdo všimne. Všimli si jí mnozí, většinou způsobem, který ji spíš urazil. Ale Martin byl jiný. Psal dlouhé zprávy s čárkami na správných místech, ptal se, co čte, a když mu napsala, že je vdaná a nehledá nic, co by jí rozbilo život, odpověděl jedinou větou: „Rozumím. Nic nerozbijeme. Jen si na chvíli vypůjčíme čas.“

Týden před schůzkou žila Monika jako ve dvou životech najednou. V jednom vařila svíčkovou, podepisovala synovi omluvenky a v sobotu s Pavlem vybírala v hobbymarketu nové kliky ke dveřím. Ve druhém si večer v koupelně zamykala dveře a četla Martinovy zprávy, ve kterých jí popisoval, jak po práci chodí pěšky přes Lužánky a přemýšlí, jakou barvu mají její oči, když se směje. Koupila si nové prádlo v obchodě ve Vaňkovce a doma ho schovala do krabice od zimních bot. Pak ho dvakrát vytáhla a chtěla ho vrátit. Nevrátila.

Ve čtvrtek řekla doma, že jede s kolegyněmi na firemní večírek a přespí u Jitky v Židenicích, aby nemusela v noci taxíkem. Dcera, sedmnáctiletá, ani nezvedla oči od telefonu. Syn byl na tréninku. Pavel byl v Řezně. Nikdo se na nic neptal a Monika zjistila, že lež, na kterou se nikdo neptá, je těžší než ta, kterou musíte obhajovat.

Sešli se v osm na Kapucínském náměstí, v malé vinárně s pár stolky venku, odkud je vidět na kostel s hrobkou mnichů. Byl konec září, večery už chladly, ale kamenná dlažba ještě držela teplo dne. Martin přišel pěšky od Zelného trhu. Byl vysoký, prošedivělý, v tmavém saku bez kravaty, a když ji uviděl, zastavil se na půl kroku, jako by se potřeboval nadechnout. Pak se usmál a řekl: „Vy jste mnohem krásnější, než jste si o sobě napsala.“ Vykal jí. Celý první večer jí vykal a Monika zjistila, že to má na ni zvláštní účinek. Připadala si jako žena, se kterou se teprve seznamuje někdo, kdo si ji váží.

Objednali si láhev pálavy z Mikulovska. Mluvili o Brně, o tom, jak se proměnilo, o nových kavárnách na Údolní, o tom, že Martin, který je architekt a pracuje na rekonstrukcích starých činžáků v Masarykově čtvrti, miluje staré brněnské domy s pavlačemi a nenávidí plastová okna. Monika se smála. Poprvé po měsících se smála tak, že si musela otírat oči. A přitom celou dobu věděla, že v její kabelce leží čtyřmístný kód k pokoji číslo sedm.

Kolem desáté přestal mluvit a jen se na ni díval. Pod stolem se jeho koleno dotklo jejího a zůstalo tam. „Moniko,“ řekl tiše, „můžeme tady dopít víno a já vás doprovodím na tramvaj. Nic se nestane a já vám budu vděčný za krásný večer.“ Chvíli mlčela. Pak otevřela kabelku, vytáhla papírek s kódem a položila ho na stůl mezi skleničky. Nemusela nic říkat.

Šli nahoru Husovou ulicí, kolem ztichlého parku pod hradem. Špilberk nad nimi svítil žlutým světlem reflektorů a z nějakého okna zněla hudba. Martin ji nedržel za ruku. Šel vedle ní tak blízko, že se jejich rukávy dotýkaly, a Monika cítila každý ten dotek jako drobné zajiskření. Dvakrát se ohlédla. Nikoho neznala, nikdo neznal ji. Brno je velké město, a přesto měla pocit, že na ni zpoza každé záclony někdo kouká.

Schránka na klíče pípla a otevřela se. Chodba hotelu voněla levandulí a starým dřevem. Pokoj byl malý, s vysokým stropem, oknem do dvora a širokou postelí s bílým přehozem. Monika se zastavila uprostřed a najednou nevěděla, co s rukama. Martin za sebou tiše zavřel dveře, sundal si sako a pověsil ho na židli. Pak přišel k ní a velmi pomalu jí rozepnul první knoflík halenky. Díval se jí přitom do očí, jako by se ptal. Neodpověděla slovy. Položila mu dlaně na hruď a cítila, jak mu buší srdce stejně rychle jako jí.

Co se dělo potom, patří jen tomu pokoji. Monika si z té noci pamatuje útržky: světlo pouliční lampy, které dopadalo přes záclonu na strop, jeho hlas, který jí konečně začal tykat, vlastní smích, který neznala, a pocit, že její tělo se probouzí z dlouhého spánku a protahuje se jako kočka na slunci. Pamatuje si, že nemyslela na nic. Ani na Pavla, ani na děti, ani na okna, která je potřeba vyměnit. Poprvé za mnoho let byla jen sama sebou.

Někdy po půlnoci leželi vedle sebe a dívali se do stropu, na kterém se z dvora míhaly stíny. Martin jí vyprávěl o domě v Masarykově čtvrti, který právě opravuje, o schodišti s litinovým zábradlím, které našel pod třemi vrstvami barvy. Monika mu na oplátku řekla věc, kterou neřekla nikomu: že kdysi chtěla studovat výtvarnou školu a místo toho šla na ekonomku, protože to tak doma chtěli. Neřekl nic chytrého. Jen ji pohladil po vlasech a řekl, že to schodiště bylo taky dlouho schované pod barvou, a přesto se dá zachránit. Usnula s hlavou na jeho rameni a s pocitem, že ji někdo konečně viděl celou.

Probudila se v šest. Martin ještě spal, na boku, s jednou rukou nataženou tam, kde předtím ležela. Oblékla se potichu, v šeru, a v koupelně se na sebe podívala do zrcadla. Čekala, že uvidí vinu. Viděla ženu s rozcuchanými vlasy a rozmazanou řasenkou, která vypadala o pět let mladší než včera. Nechala mu na nočním stolku lístek. Napsala na něj jen: „Děkuji za vypůjčený čas.“

Na Mendlově náměstí nasedla do tramvaje. Jela přes celé město, kolem hlavního nádraží, kolem Zvonařky, a dívala se z okna na Brno, které se teprve probouzelo. Pekárny rozsvěcovaly výlohy, lidé s kufry spěchali na autobus. V Líšni vystoupila, koupila v pekárně rohlíky, jako by se vracela od Jitky, a doma uvařila dětem kakao. Dcera se na ni podívala a řekla: „Mami, ty vypadáš nějak odpočatě.“ Monika se jen usmála a otočila se k lince.

Nevěděla, jestli to ještě někdy zopakuje. Martin jí odpoledne napsal jedinou zprávu: „Kdykoli budete potřebovat vypůjčit čas, víte, kde mě najdete.“ Zase jí vykal. Uložila si ho pod jménem Instalatér a zprávu smazala. Nechtěla nic rozbít. Chtěla jen vědět, že je pořád naživu. A teď to věděla.

V pátek večer přijel Pavel z Bavorska. Unavený, zaprášený, s taškou prádla. Monika ho objala ve dveřích o něco déle než obvykle a on se překvapeně zasmál. „Co to je?“ zeptal se. „Nic,“ řekla. „Jen jsem ráda, že jsi doma.“ A myslela to vážně, což ji překvapilo ze všeho nejvíc. Někdy je potřeba odejít na jednu noc do malého pokoje pod Špilberkem, aby si člověk vzpomněl, jaké to je, být žena. Ne matka, ne manželka, ne účetní z Heršpické. Žena, které se někdo dívá do očí a čeká, až řekne ano.