Hodina mezi dvanáctou a jednou

Dana, 45 · Jihlava

Mám hodinu. Od dvanácti do jedné, každý den, kromě víkendů. Hodinu, kdy odcházím z finančního úřadu na Tolstého ulici, beru si kabát a jdu se najíst do jídelny nebo si sednout na lavičku na Masarykově náměstí s chlebíčkem. Je to jediná hodina dne, kdy nejsem nikomu k dispozici. Ani šéfům, ani klientům, ani manželovi, ani klukům, kteří mi píšou, že nemají čisté ponožky, i když je jim sedmnáct a devatenáct a obsluhu pračky by zvládli. Tu hodinu jsem si dlouho hlídala jako jediný poklad. A pak jsem ji jednoho dne prodala. Za lístek do podzemí.

Je mi čtyřicet pět let a jsem vdaná dvacet tři let. Za Karla, dobrého muže, který dělá mistra ve fabrice na autodíly, v sobotu jezdí na ryby k Pávovu a v neděli spí u televize s dálkovým ovladačem na břiše. Nemám si na co stěžovat. To je věta, kterou říkám nejčastěji. Kamarádkám, mámě, sama sobě v zrcadle. Nemám si na co stěžovat. A přesto jsem si v srpnu, jednou v noci, když Karel chrápal a já nemohla spát, stáhla do telefonu seznamku. Schovala jsem ji do složky s aplikacemi banky, kam se nikdo nedívá, a přihlásila se pod jménem Horácká.

Viktor mi napsal třetí den. Byl z Jihlavy, bylo mu čtyřicet sedm, rozvedený, a v profilu měl napsáno, že pracuje v podzemí. Myslela jsem, že je horník. Nebyl. Byl průvodce v jihlavském podzemí, v těch kilometrech chodeb pod náměstím, kde měšťané kdysi skladovali pivo, víno a strach z válek. Psal krásně. Vyprávěl mi o chodbách, o legendách, o tom, jak v jedné chodbě stěny ve tmě zelenavě světélkují a nikdo pořádně neví proč. Psali jsme si dva měsíce, večer po večeru, z koupelny, z auta, z lavičky na náměstí. A pak jednou napsal: „Ve středu mám prohlídku ve dvanáct deset. Jen málo lidí chodí v poledne. Koupíš si lístek?“

V tu středu jsem odešla z úřadu v 12:02. Šla jsem rychle přes Komenského, kolem obchodů, kolem kostela svatého Ignáce, a celou dobu jsem měla pocit, že na mě kouká celé město. Jihlava není malá, ale není ani tak velká, abyste v ní na náměstí nepotkali tři známé. Potkala jsem dva. Paní Novákovou z podatelny a souseda z našeho činžáku na Horní. Oběma jsem kývla a oba mi kývli zpátky a nic netušili. Pak jsem zaplatila u pokladny a stála ve vchodu do podzemí se dvěma německými důchodci a jedním studentem s batohem.

Viktor vyšel z malých dveří ve zdi a já ho poznala dřív, než promluvil. Byl vyšší než na fotce, v tmavé bundě s logem, s prošedivělými vlasy a s baterkou v ruce. Podíval se po skupince a pak na mě. Jen na vteřinu. Ale ta vteřina byla dlouhá jako celý srpen. „Dobrý den, vítám vás v jihlavském podzemí,“ řekl hlasem, který jsem znala jen z hlasových zpráv. „Prosím, držte se pohromadě a dávejte pozor na hlavu. Stropy tu mají svou vlastní představu o výšce člověka.“

Šli jsme dolů po kamenných schodech. Vzduch byl chladný a vlhký, voněl kamenem a starými časy. Chodby se klikatily pod náměstím, jedny úzké, jiné široké jako sklep, s výklenky, kde kdysi stály sudy. Viktor vyprávěl česky a pak totéž německy a já jsem ho poslouchala jako ve snu. Neznala jsem jeho hlas naživo. Byl hlubší, pomalejší, v těch chodbách se rozléhal jako v kostele. Dvakrát se naše ruce skoro dotkly, když mi podával ruku přes vyšší práh. Dvakrát jsem se zadívala jinam, protože jsem se bála, že se Němci podívají na mě a všechno pochopí.

Na konci prohlídky nás dovedl do té chodby. Zhasl baterku a řekl, ať chvíli počkáme, až si oči zvyknou. Stáli jsme ve tmě, úplné, husté tmě, jakou člověk nahoře nezažije. Slyšela jsem dýchat Němce, slyšela jsem studenta šustit batohem, slyšela jsem vlastní srdce. A pak se stěny začaly pomalu rozsvěcovat. Slabě, zelenavě, jako by v kameni spaly tisíce světlušek. Němka vedle mě vydechla úžasem. A já cítila, jak se mě ve tmě někdo dotkl. Jen prsty. Na hřbetu ruky. Tak zlehka, že to mohlo být cokoli. Nebylo to cokoli.

Nechala jsem ruku tam, kde byla. On taky. Stáli jsme tak možná půl minuty, možná celou věčnost, a zelené světlo na stěnách pulzovalo a Viktor mezitím vykládal tichým hlasem, že nikdo přesně neví, proč ta chodba svítí, že existuje několik teorií a žádná není potvrzená. „Některé věci,“ řekl, „je lepší nechat nevysvětlené.“ Pak rozsvítil baterku a jeho ruka byla zase u jeho boku, jako by se nic nestalo.

Prohlídka končila ve 12:50. Němci poděkovali, student se vytratil. Já stála u východu a nevěděla, co dál. Za deset minut jsem měla sedět u přepážky. Viktor zamykal dveře a aniž se na mě otočil, řekl potichu: „Bydlím v Brněnské, pět minut odsud. Ve čtvrtek mám volno od dvanácti. Jestli budeš mít hlad, mám doma polévku.“ Pak se otočil, usmál se tím úsměvem, který jsem znala z fotek, a odešel k pokladně.

V noci jsem nespala. Karel chrápal a já ležela a dívala se do stropu. Počítala jsem, kolik zbývá do poledne, a pak jsem si to zakazovala. Přemýšlela jsem o tom, co dělám a proč. Nenašla jsem odpověď, která by se dala říct nahlas. Jen tu, kterou jsem nosila v sobě dvacet let: že si nepamatuju, kdy jsem naposledy stála ve tmě a srdce mi bušilo.

Ve čtvrtek v 12:03 jsem zvonila u domu v Brněnské. Třetí patro, jmenovka napsaná rukou. Otevřel mi v košili s vyhrnutými rukávy a s utěrkou přes rameno. Opravdu měl doma polévku. Česnečku. Voněla celým bytem. Podíval se na mě a řekl: „Máš padesát sedm minut.“ Zasmála jsem se a to mě zachránilo, protože jinak bych se asi otočila a utekla.

Polévku jsme nesnědli. Ne celou. Víc vám neřeknu, protože některé věci patří jen malému bytu v Brněnské ulici, zataženým závěsům a hodinám na zdi, na které jsme se oba občas podívali a smáli se, jak rychle běží. Vím jen, že to bylo jako to zelené světlo v podzemí. Něco, co svítí ve tmě a nikdo pořádně neví proč. A že je lepší to nevysvětlovat.

Ve 12:41 jsme leželi vedle sebe a Viktor mi vyprávěl, jak se jako kluk ztratil v jedné slepé chodbě pod náměstím, když tam ještě nebyly žádné prohlídky, a jak ho po třech hodinách našel děda s petrolejkou. Od té doby prý podzemí miluje, protože ví, že z každé tmy vede cesta ven, jen ji člověk musí hledat trpělivě. Poslouchala jsem ho s hlavou na jeho rameni a sledovala sekundovou ručičku. Ve 12:49 jsem vstala a oblékala se tak rychle, že jsem si halenku zapnula nakřivo. Viktor mi ji rozepnul a zapnul znovu, knoflík po knoflíku, klidně, jako by měl celý den. Ve dveřích mi podal hrnek s polévkou. „Aspoň ochutnej,“ řekl. Vypila jsem ho na jeden zátah, vestoje v předsíni. Byla výborná.

V 12:58 jsem seděla za přepážkou. Vlasy trochu rozcuchané, rtěnka znovu natřená na záchodě, srdce na ústupu. Paní Nováková z podatelny se na mě podívala přes brýle a řekla: „Danuško, vy jste nějaká rozzářená. Byla jste venku? Je dneska krásně, že?“ Řekla jsem, že ano. Že je krásně. A začala jsem vyřizovat daňové přiznání pana Dvořáka z Pelhřimova, jako by se nic nestalo.

Nevím, jak dlouho to vydrží. Nevím, jestli je to správné. Vím, že to správné není. Karel o ničem neví a já nechci, aby věděl, protože bych mu nedokázala vysvětlit, co mu nechybí a co mně ano. Každý čtvrtek od dvanácti do jedné mám hodinu, kdy nejsem nikomu k dispozici. Jen sama sobě. A muži, který zná chodby pod celým městem, a přesto se ve světle dne nikdy nepodívá, kdo jde kolem. Protože ví, že některé věci je lepší nechat ve tmě, kde svítí.