Léto v Riegrových sadech

Tereza, 38 · Praha

Když mi bylo dvacet devět, myslela jsem si, že v osmatřiceti budu mít všechno vyřešené. Manžela, dvě děti, chalupu někde u Sázavy a klid. Místo toho mám dvoupokojový byt v Mánesově ulici, hypotéku na dalších dvacet let, tým osmi lidí v reklamní agentuře na Smíchově a kaktus, který přežil už tři moje vztahy. A mám taky zvyk, kterého se nemůžu zbavit: v neděli večer si otevřu láhev ryzlinku a čtu si profily na seznamce, na kterou jsem se zaregistrovala spíš ze zvědavosti než z naděje.

Ondřej mi napsal ve čtvrtek. Žádné „ahoj krásko“, žádné emoji s ohněm. Napsal, že má na profilové fotce stejný hrnek jako já na té své, žlutý s prasklým uchem z jednoho krámku v Krymské, a jestli to není znamení, že bychom si měli ty hrnky jednou postavit vedle sebe. Zasmála jsem se nahlas, sama v obýváku. Pak jsem si otevřela jeho profil a úsměv mi trochu ztuhl. Dvacet devět let. Grafik na volné noze, bydlí na Žižkově, rád jezdí na kole a vaří indická jídla.

Devět let rozdílu. Když jsem já maturovala, on chodil do druhé třídy. Napsala jsem mu to, trochu jako obranu, trochu jako test. Odpověděl během minuty: „Tak to jsi mě ve druhé třídě určitě neznala. Já tebe taky ne. Můžeme to dohnat.“

Sešli jsme se v sobotu v sedm u zahradní restaurace v Riegrových sadech. Bylo to jedno z těch červencových odpolední, kdy Praha voní rozpáleným asfaltem a lípami a kdy celé Vinohrady vylezou na trávu s dekami a lahvemi vína. Oblékla jsem si lněné šaty barvy písku a třikrát jsem je sundala a zase oblékla. Nakonec jsem si řekla, že jestli ho odradí osmatřicetiletá žena v lněných šatech, je to jeho problém, ne můj.

Stál u vchodu, ruce v kapsách, v bílém tričku a s cyklistickou taškou přes rameno. Byl vyšší, než jsem čekala, a měl ten typ úsměvu, který začíná v očích a do pusy dorazí až o vteřinu později. „Ahoj,“ řekl. „Donesl jsem hrnek.“ A opravdu. Vytáhl z tašky žlutý hrnek s prasklým uchem a podal mi ho jako kytici. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo se začervenat, tak jsem udělala obojí.

Vzali jsme si dvě desítky a sedli si na zídku nad svahem, odkud je vidět přes celé Nové Město až k Hradu. Slunce zapadalo za Petřín a katedrála vypadala jako vystřižená z černého papíru. Mluvili jsme o všem možném: o jeho práci pro jedno malé nakladatelství, o mém šéfovi, který posílá maily ve dvě ráno, o tom, proč každý Pražan tvrdí, že na Vinohradech se nedá zaparkovat, a přesto tam všichni jezdí autem. Smál se hodně a nahlas a nestyděl se za to. Já jsem se v jeho přítomnosti začala smát stejně.

Na chvíli jsme se odmlčeli a jen se dívali, jak se nad Žižkovem rozsvěcují okna a jak se po svahu pod námi posouvají poslední paprsky. Všimla jsem si, že se na mě dívá, když si myslí, že to nevidím. Ne tím hladovým pohledem, jaký znám z barů, ale zvědavě, jako by si mě chtěl zapamatovat. Zeptal se, co dělám, když zrovna nepracuji. Řekla jsem, že v zimě chodím plavat do Podolí a v létě ležím na Císařské louce s knížkou, kterou nikdy nedočtu. Slíbil, že mi jednou ukáže, jak se dá za jedno odpoledne dojet na kole k Berounce. Nebyl to slib, spíš nabídka položená na stůl, kterou si můžu, ale nemusím vzít. Líbilo se mi, že nic netlačí.

Někdy kolem deváté se mě zeptal, proč jsem vlastně na seznamce. Chvíli jsem mlčela. Pak jsem řekla pravdu: že nehledám vztah, že mám za sebou dva dlouhé a oba skončily tím, že jsem se v nich ztratila. Že teď chci něco lehkého. Něco, co mi nebude brát kyslík. Díval se na mě docela vážně a pak kývl. „Já taky ne,“ řekl. „Ale sedět tady s tebou je příjemnější než cokoli, co jsem tenhle měsíc dělal.“

Když zavírali výčep, nechtělo se nám domů. Šli jsme pomalu dolů parkem, kolem laviček, na kterých se líbaly páry, kolem pejskařů a skupinky studentů s kytarou. Na Italské ulici mě chytil za ruku. Nijak dramaticky, prostě to udělal, jako by to dělal už stokrát. Jeho dlaň byla teplá a trochu drsná od řídítek.

Pod lampou na rohu Mánesovy jsem se zastavila. „Tady bydlím,“ řekla jsem. Myslela jsem, že se rozloučíme. Že mi dá pusu na tvář, řekne, že mi napíše, a já půjdu nahoru, umyju ten žlutý hrnek a budu si celý týden vyčítat, že jsem byla zbabělá. Ale on se nerozloučil. Stál tam, díval se na mě a čekal. A já pochopila, že čeká na mě. Že rozhodnutí je moje a on ho respektuje, ať bude jakékoli.

V osmatřiceti už vím, co chci. To je jediná výhoda věku, kterou bych za nic neměnila. „Dáš si ještě čaj?“ zeptala jsem se. Oba jsme věděli, že nejde o čaj. Usmál se tím svým pomalým úsměvem. „Jestli ho uvaříš do toho hrnku, tak rozhodně.“

Výtah v našem domě je z třicátých let, dřevěný, s mosaznými dvířky a zrcadlem, ve kterém člověk vypadá o pět let starší. Jeli jsme do čtvrtého patra mlčky. Viděla jsem v tom zrcadle nás dva a pomyslela si, že vypadáme dobře. Že na tom rozdílu vůbec nezáleží. On se díval na mě, ne do zrcadla.

V bytě jsem rozsvítila jen malou lampu v kuchyni. Opravdu jsem postavila vodu na čaj. Opravdu jsem vytáhla ten hrnek. A pak jsem ucítila jeho ruce na ramenou a jeho dech na krku, a voda v konvici začala vřít, a nikdo z nás ji nevypnul. Byla to dlouhá noc, pomalá a hladová zároveň. Víc vám neřeknu. Některé věci patří jen tomu malému bytu v Mánesově ulici a otevřenému oknu, kterým dovnitř foukal teplý vzduch z Vinohrad.

Ráno mě probudily tramvaje. Ležel vedle mě, jednu ruku pod polštářem, a spal jako dítě. Chvíli jsem se na něj dívala a čekala, kdy přijde ten známý pocit: stud, výčitky, strach z toho, co bude dál. Nepřišel. Místo něj jsem cítila něco, co jsem dlouho necítila. Lehkost. Jako by mi někdo sundal z ramen batoh, o kterém jsem ani nevěděla, že ho nesu.

Udělala jsem kafe. Do dvou hrnků, jeho žlutého a mého žlutého. Postavila jsem je vedle sebe na parapet, přesně jak psal v té první zprávě. Když přišel do kuchyně, bosý a rozcuchaný, všiml si toho a smál se tak, že musel sednout na židli. Snídali jsme rohlíky z pekárny na rohu a meruňkovou marmeládu od mojí mámy a vůbec jsme nemluvili o tom, co bude dál.

Rozloučili jsme se u dveří. Žádné „zavolám ti“, žádné „kdy se zase uvidíme“. Jen dlouhé objetí a jeho věta: „Ten hrnek si tu nech. Aby měl tvůj hrnek parťáka.“ Pak seběhl po schodech, protože výtahu nevěřil, a já slyšela, jak dole bouchly dveře.

Od té doby uběhly tři týdny. Viděli jsme se ještě dvakrát, pokaždé bez plánu, pokaždé z večera, který začal jednou zprávou. Jednou jsme jeli na kolech na Vyšehrad a jednou jsme jen seděli u mě na balkoně a jedli jeho kuřecí tikka masala, která byla tak pálivá, že jsem brečela. Nevím, kam to povede. Možná nikam. A poprvé v životě mi to vůbec nevadí.

Kamarádky se mě ptají, jestli se nebojím, co si lidi pomyslí. Osmatřicítka a devětadvacetiletý kluk. Pokaždé se usměju a pomyslím si na ty dva žluté hrnky na parapetu. Lidi si můžou myslet, co chtějí. Já si myslím, že jsem si konečně dovolila to, co jsem si roky zakazovala: chtít něco jen proto, že je to hezké. Bez plánu, bez smlouvy, bez hypotéky na city. Jen já, teplý večer v Riegrových sadech a muž, který se nebál počkat pod lampou, až se rozhodnu sama.