Saxofon na Horním náměstí

Veronika, 35 · Olomouc

Každý rok v červenci se v Olomouci něco zlomí. Studenti odjedou, univerzita ztichne, v ulicích zůstanou jen turisté s mapami a místní, kteří nemají kam jet. Já jsem vždycky patřila k těm druhým. Učím češtinu na gymnáziu na Čajkovského, je mi třicet pět let, jsem rok po rozchodu s mužem, se kterým jsem žila osm let, a v létě nedělám nic jiného, než že čtu na lavičce v Bezručových sadech a večer si dávám jednu sklenku vína na Horním náměstí. Moje kamarádky tomu říkají důchod. Já tomu říkám klid.

Toho čtvrtka jsem seděla na lavičce u Arionovy kašny s knížkou, kterou jsem už dvakrát četla. Slunce zapadalo za radnici a orloj se svými dělníky a chemičkami, těmi zvláštními socialistickými figurkami, které turisté fotí a nechápou, svítil v posledním světle. Pak se ozval saxofon. Někdo pod sloupem Nejsvětější Trojice začal hrát. Nejdřív jsem si myslela, že je to další pouliční muzikant s playbackem z telefonu. Ale nebyl. Hrál sám, bez doprovodu, pomalou a smutnou melodii, kterou jsem neznala, a hrál ji tak, že se lidé na náměstí zastavovali uprostřed kroku.

Byl mladý. Hodně mladý. Vysoký, hubený, v bílé košili s vyhrnutými rukávy, s tmavými vlasy staženými do malého culíku. Když dohrál, nepoděkoval, jen se lehce uklonil a začal hrát další skladbu, tentokrát rychlejší a veselou. Nechala jsem mu v otevřeném pouzdře stokorunu a on se na mě na vteřinu podíval přes nátrubek. Byl to pohled, který jsem si nesla domů celou cestu přes Dolní náměstí a Kateřinskou ulici.

Doma jsem udělala něco, na co nejsem pyšná. Otevřela jsem seznamku, na které mám profil od jara a kterou jsem otevírala jen párkrát, a zadala do vyhledávání Olomouc a muž. Nevěřila jsem, že ho najdu. Ale o dvacet minut později jsem se dívala na fotku, na které stál s tím samým saxofonem na nějakém pódiu, v té samé bílé košili. Jakub, dvacet šest let. Absolvent konzervatoře, učí na základní umělecké škole a hraje po klubech a na svatbách. V popisu měl jedinou větu: „Hraju líp, než píšu.“

Dvacet šest. Devět let rozdílu. Když já jsem skládala státnice na filozofické fakultě, on chodil do šesté třídy. Seděla jsem nad tím profilem a smála se sama sobě. Co bych mu napsala? Dobrý den, jsem ta paní se stokorunou? Nakonec jsem mu napsala přesně tohle, jen bez té paní. „Ahoj, včera jsem ti hodila stovku do pouzdra u kašny. Ta první skladba byla moc krásná. Jak se jmenovala?“

Odpověděl za deset minut. „Ta skladba nemá jméno, napsal jsem ji letos v zimě. Pamatuju si tě. Měla jsi zelené šaty a knížku, kterou jsi ani jednou nepřetočila. Ta stovka byla největší bankovka toho večera. Kdyby sis chtěla poslechnout, jak to pokračuje, zítra hraju v jednom sklepním klubu na Dolním náměstí.“

Celý večer jsem pak chodila po bytě a nemohla se soustředit. Uvařila jsem si čaj a zapomněla ho vypít. Zavolala jsem sestře do Prostějova a nic jsem jí neřekla, protože jsem věděla, co by mi odpověděla: že jsem se zbláznila, že je to kluk, že si mě spletl s nějakou turistkou. Pak jsem si pustila jeho nahrávky, na které měl v profilu odkaz, a poslouchala je potmě na balkoně. Dole na ulici se smáli nějací opozdilí studenti a z věže svatého Mořice odbíjela jedenáctá. Hrál opravdu líp, než psal. A já jsem si poprvé po dlouhé době dovolila na někoho myslet, aniž bych si okamžitě vypočítala všechny důvody, proč to nemá smysl. Napsala jsem mu jen: „Přijdu.“ A pak jsem vypnula telefon, aby mě nepřemlouval rozum.

Druhý den jsem se převlékla čtyřikrát. Nakonec jsem si vzala úplně obyčejné tmavé šaty a sandály, protože jsem si řekla, že jestli se budu snažit vypadat mladší, bude to trapné. Klub byl v gotickém sklepě pod jedním z domů na Dolním náměstí, s klenutým stropem, svíčkami na stolech a asi čtyřiceti lidmi, většinou studenty, kteří zůstali v Olomouci přes léto. Jakub hrál s kontrabasistou a bubeníkem. Viděl mě hned, jak jsem vešla. Kývl na mě hlavou mezi dvěma takty a já si sedla ke stolku v rohu s dvojkou vína z Moravy.

Hráli dvě hodiny. Nerozumím jazzu, ale rozuměla jsem tomu, jak se na mě díval, když hrál tu skladbu bez jména podruhé. Díval se celou dobu do rohu, kde jsem seděla, a ostatní lidé se začali otáčet, kam se dívá. Cítila jsem se jako studentka, která se zamilovala do učitele, jenže tady to bylo naopak, a to mi přišlo tak komické, že jsem se musela usmívat do sklenky.

Po koncertě si přisedl. Byl zpocený, šťastný, v ruce měl pivo a na tváři otisk nátrubku. Zblízka byl ještě mladší, ale zároveň měl v očích něco starého, něco, co člověk získá, když celý život dělá jedinou věc a myslí to vážně. Mluvili jsme o hudbě, o knížkách, o tom, že jsem učitelka češtiny, a on se hned vyděsil, že mu budu opravovat zprávy. Slíbila jsem, že nebudu. Smál se tak, že mu kontrabasista od vedlejšího stolu hodil tácek.

Kolem jedné jsme vyšli ven. Náměstí bylo prázdné, kašny šuměly, nad Mariánským sloupem svítil měsíc. Jakub nesl saxofon v pouzdře přes rameno a šel vedle mě pomalu, jako by nechtěl, aby ta cesta skončila. Došli jsme až k hradbám nad Bezručovými sady. Opřeli jsme se o zídku a dole v parku bylo slyšet žáby a vodu v Mlýnském potoce. Řekla jsem mu, kolik mi je let. Věděl to. Stálo to v mém profilu. „A co s tím?“ zeptal se. „Hudba taky nemá věk. Buď zní, nebo nezní.“

Bydlel v podnájmu v podkroví jednoho starého domu na Křížkovského, pár kroků od univerzity. Malý pokoj se šikmými stropy, notové stojany, gramofon, matrace na zemi a obrovské okno, kterým byla vidět věž katedrály svatého Václava. Pustil desku, starý Chet Baker, a otevřel okno do teplé noci. Stála jsem uprostřed toho pokoje a cítila se úplně jinak než kdykoli za posledních osm let. Ne jako učitelka. Ne jako bývalá partnerka. Jako žena, kterou si někdo vybral z celého náměstí.

Nevím, jestli jsem ho políbila já, nebo on mě. Vím jen, že jeho ruce voněly mosazí a že se mi zatočila hlava tak, jako když mi bylo dvacet. Ta noc byla pomalá a teplá jako jeho hudba a patří jen tomu malému podkroví. Z okna foukal letní vítr, deska dohrála a jehla dlouho šustila v prázdné drážce a nikdo z nás nevstal, aby ji zvedl.

Ráno mě probudily zvony z katedrály. Jakub spal na břiše s rukou přes moje rameno. Chvíli jsem se na něj dívala a věděla jsem, že tohle se nebude opakovat. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože to bylo celé, dokonalé, přesně takové, jaké to mělo být. Oblékla jsem se potichu a na jeho notový stojan, přes otevřené noty té skladby bez jména, jsem mu položila lístek. Napsala jsem tam jen: „Až ji pojmenuješ, dej mi vědět.“

Šla jsem domů přes ranní Olomouc. Pekaři otevírali, na Horním náměstí kropili dlažbu a holubi chodili kolem sloupu. Koupila jsem si v pekárně u radnice loupák a snědla ho cestou. Bylo mi třicet pět let a cítila jsem se úžasně.

V září, první týden školy, mi přišla zpráva. Nahrávka, tři minuty a dvacet sekund. Ta skladba, konečně s klavírem a basou. A pod tím text: „Jmenuje se Zelené šaty. Díky za tu stovku.“ Pustila jsem si ji ve sborovně, se sluchátky v uších, mezi dvěma hodinami. Kolegyně se mě ptala, proč se tak usmívám. Řekla jsem jí, že čtu dobrý sloh. Nebyla to lež. Byl to ten nejlepší příběh, jaký jsem za celé léto četla.