Noc mezi dvěma směnami

Radek, 36 · Ostrava

Zpráva přišla v úterý v šest večer, zrovna když jsem v Mariánských Horách vytahoval z trouby zapečené těstoviny, na které jsem neměl chuť. „Ahoj, tady Lenka z té seznamky. Promiň, že tak narychlo. Mám volno jen dneska, zítra v sedm zase nastupuju na noční a pak mám pět služeb za sebou. Jestli máš čas, tak dnes večer. Jestli ne, nevadí, chápu to.“

Psali jsme si asi deset dní. Ne moc, protože ona pořád pracovala a já taky. Věděl jsem o ní, že je jí třiatřicet, že je zdravotní sestra na interně ve fakultce v Porubě, že má ráda rockové koncerty a nesnáší, když jí někdo píše „ahoj kočko“. Na fotce měla krátké tmavé vlasy, vybledlé tričko Kabátů a úsměv, jako by se právě zasmála něčemu, co jí řekl fotograf. Já jsem zvukař, dělám koncerty po klubech a v létě na festivalech, takže jsem zvyklý, že život se neřídí kalendářem. Ale tohle mě stejně zaskočilo. Těstoviny jsem dal do lednice a napsal: „Mám čas. Kde a kdy?“

„V osm u Nové radnice. Chci jít nahoru na věž, nikdy jsem tam nebyla, a to tu žiju celý život.“

Přijel jsem tramvají na Prokešovo náměstí o deset minut dřív. Nová radnice v noci vypadá jako obrovský kamenný stroj, který někdo zapomněl vypnout, a na její věži svítí hodiny, které jsou vidět skoro z celého centra. Lenka přišla od zastávky v tmavé bundě a džínách, s vlasy ještě vlhkými od sprchy. Byla menší, než jsem čekal, a pevně mi stiskla ruku jako chlap. „Tak jo,“ řekla místo pozdravu. „Mám tě do rána. Pak zase patřím pacientům.“ Řekla to s úsměvem, ale oba jsme pochopili, co tím myslí. Jasná pravidla. Žádné hry.

Na vyhlídku jsme vyjeli výtahem se dvěma japonskými turisty a jedním dědou, který celou cestu vysvětloval, kde přesně stávala která šachta. Nahoře foukalo. Ostrava pod námi svítila do dálky: Stodolní jako rozsvícená čára, za ní tmavé koruny Komenského sadů, na obzoru rudé světlo nad Vítkovicemi a někde ještě dál kopce Beskyd, které v té tmě spíš tušíte, než vidíte. Lenka se opřela o zábradlí a dlouho se dívala. „Tamhle je Poruba,“ ukázala. „Tam jsem byla dneska v šest ráno. Dvanáct hodin, dva příjmy, jedna resuscitace. A teď jsem tady nahoře s cizím chlapem a je mi dobře. To je divný, co?“

Řekl jsem jí, že to divné není. Že já po koncertech taky potřebuju něco úplně jiného, než je hluk a kabely. Že se člověk musí někde vyvětrat. Otočila se ke mně a chvíli si mě prohlížela, jako by kontrolovala, jestli mluvím pravdu. Pak se zasmála. „Vyvětrat. To je dobrý slovo. Tak mě jdi vyvětrat, zvukaři.“

Chvíli jsme tam nahoře stáli mlčky. Děda s šachtami mezitím odjel dolů a Japonci si fotili hodiny. Lenka si stáhla rukávy bundy přes dlaně a řekla, že jako malá jezdila s tátou na Landek, kde byl horníkem, a že si pamatuje vůni uhlí na jeho montérkách. Že Ostravu všichni pomlouvají, ale ona by odsud nikdy neodešla. Já jsem přikývl. Jsem z Frýdku, ale Ostrava je jediné město, kde jsem se kdy cítil doma, možná proto, že se tu nikdo nepřetvařuje. Lidi tu řeknou, co si myslí, a pak ti pomůžou tlačit auto. Lenka se na mě podívala a řekla: „Jo. Přesně tak. Tak jdeme někam, kde je teplo, než mi umrznou uši.“

Stodolní v úterý není Stodolní v sobotu. Žádné davy, žádní rozjetí studenti, jen pár otevřených hospod a klubů, zpoza jejichž dveří tlumeně duní basy. Zavedl jsem ji do malého podniku, kde dělám zvuk na akustických večerech, a barman, kterého znám deset let, na mě nad pípou zvedl obočí. Sedli jsme si do rohu k oknu. Dala si ostravar, já taky, a pak další. Vyprávěla mi o nemocnici, o tom, jak se naučila spát ve dne s maskou na očích a ucpávkami v uších, o babičce z Hrabové, která jí každou neděli volá, jestli už má chlapa. Smála se tomu. Já jsem jí vyprávěl o tom, jak jsem jednou na festivalu ve Vítkovicích půl hodiny hledal vadný kabel, zatímco dvacet tisíc lidí čekalo na headlinera.

Kolem jedenácté přestala mluvit uprostřed věty. Dívala se na mě přes stůl a pomalu otáčela sklenicí. „Víš, proč jsem ti napsala zrovna dneska?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. „Protože zítra už bych se nerozhodla. Po pěti nočních už se nerozhoduju, jen přežívám. Dneska jsem ještě já.“ Natáhla ruku přes stůl a položila ji na moji. Měla studené prsty. Venku začalo mrholit a kapky po skle kreslily rozmazané čáry světla.

„Bydlím deset minut odsud,“ řekl jsem. „Mám doma rozbitou konvici, ale čaj ve hrnku z mikrovlnky je taky čaj.“ Zasmála se nahlas, tak, že se barman otočil. „Tak to beru. Ale v šest ráno mě vzbudíš. Musím domů do Poruby pro věci.“

Šli jsme přes Husův sad v mrholení, bez deštníku. Někde u kašny se zastavila, obrátila se ke mně a políbila mě. Rychle, pevně, bez váhání, jako by si odškrtávala něco, na co myslela celý večer. Pak se odtáhla, podívala se mi do očí a řekla: „Dobře. Tak to je v pořádku.“ A šla dál, jako by se nic nestalo. Musel jsem se smát a trochu jsem se zadýchal, když jsem ji doháněl.

U mě v bytě si sundala mokrou bundu a rozhlédla se po obýváku plném reproduktorů, kabelů a krabic s mixpultem, který opravuju už půl roku. „Ty tady fakt bydlíš, nebo jen skladuješ?“ zeptala se. Pak jsem ji objal zezadu, ona se opřela o mě celou vahou, a na ten čaj z mikrovlnky jsme úplně zapomněli. Ta noc byla přesně taková, jakou si ji vybrala. Bez otazníků, bez opatrného našlapování, s člověkem, který přesně ví, kolik má času, a nechce z něj ztratit ani minutu. Víc k tomu neřeknu, protože některé věci se nevyprávějí. Jen tolik, že jsem dlouho neslyšel nikoho se tak smát do tmy.

Někdy ve tři ráno jsem se probudil a ona ležela na boku, opřená o loket, a dívala se z okna na střechy Mariánských Hor. Zeptal jsem se, jestli nemůže spát. Řekla, že její tělo je zvyklé být v tuhle hodinu vzhůru, na chodbě u sesterny, s kávou z automatu a s pípáním monitorů. Že je zvláštní ležet ve tři ráno v cizí posteli a slyšet jen déšť. Nechtěla, abych něco říkal. Chtěla jen, abych byl vzhůru s ní. Tak jsme tam leželi, poslouchali kapky na parapetu a ona mi potichu vyprávěla o pacientce, pětaosmdesátileté paní z Vítkovic, která jí každou noc říká, že má moc hezké ruce a že by si měla najít chlapa, který si toho všimne. Pak se ke mně otočila a usnula během minuty, jako když se vypne světlo.

Budík zazvonil v šest. Chtěl jsem ho zamáčknout, ale ona už seděla na kraji postele a zapínala si podprsenku. V šedém ranním světle vypadala jinak, unaveně a zároveň klidně. Udělal jsem jí aspoň kafe z kávovaru, který funguje, a ona ho vypila vestoje v kuchyni, opřená o linku. „Díky,“ řekla. „Za vyvětrání.“

Doprovodil jsem ji na tramvaj na Mariánskohorskou. Bylo ještě šero, na zastávce stáli dělníci s taškami a jedna paní s pejskem. Když přijela tramvaj směr Poruba, Lenka mě objala a zašeptala mi do ucha: „Nepiš mi. Kdyby to mělo být znovu, napíšu já. Dobře?“ Kývl jsem. Nastoupila, sedla si k oknu a zamávala. Tramvaj se rozjela do mlhy a já stál na zastávce v mikině naruby, protože jsem se oblékal potmě.

Nenapsala mi. Ani po týdnu, ani po měsíci. Nejdřív mě to mrzelo, potom jsem to pochopil. Ta noc byla její, ne moje. Byla to noc mezi dvěma směnami, kterou si vzala jako dárek, a já jsem měl to štěstí, že jsem byl u toho. Někdy, když jedu kolem Nové radnice a vidím nahoře na věži svítit hodiny, vzpomenu si na ni, jak stojí u zábradlí ve větru a ukazuje na Porubu. A přeju jí, aby měla klidné noční služby a hodně dobrých večerů mezi nimi. Klidně i beze mě.