Víkend bez dětí v baťovském domku
Hana, 37 · Zlín
Každý druhý pátek v pět odpoledne se můj život na dva dny zastaví. Zabalím Matějovi batoh s pyžamem, tabletem a plyšovým lenochodem, bez kterého neusne, i když je mu už osm a tvrdí, že je to jen tak, a odvezu ho k tátovi do Otrokovic. Pak jedu zpátky do Zlína, zaparkuju před domkem na Letné a zůstanu sedět v autě. Někdy pět minut, někdy dvacet. Protože vím, že když otevřu dveře, přivítá mě ticho. A to ticho je poslední dva roky to nejhlasitější, co znám.
Bydlím v jednom z těch cihlových baťovských domků, které stojí na Letné v řadách jako kostky z dětské stavebnice. Dvoupatrový, s plochou střechou, malou zahrádkou a zdmi, přes které slyšíte sousedovic rádio. Koupili jsme ho s Petrem, když jsem byla těhotná, a po rozvodu mi zůstal spolu s hypotékou a Matějem. Jsem za to vděčná. Miluju ten dům. Jen ty páteční večery v něm jsem se naučila přežívat, ne žít. Dívala jsem se na seriály, uklízela skříně, které nebylo potřeba uklízet, a v neděli ve čtyři jsem už stála u okna a čekala na auto.
Kamarádka Lenka mi to jednou řekla na rovinu, u vína na terase kavárny v centru: „Hani, máš každý druhý víkend úplně volný. Víš, co by za to daly ostatní matky? A ty ho prosedíš u Netflixu.“ Ještě ten večer mi založila profil na seznamce. Nechala jsem ho tam, ze vzdoru i ze zvědavosti. A po měsíci jsem napsala Radimovi.
Radim měl čtyřicet let, byl projektant, pracoval v jedné firmě v Otrokovicích a měl dvě dcery, které byly taky každý druhý víkend u mámy. Napsal mi to hned v první zprávě, bez okolků: „Asi víme oba, jak znějí páteční večery v prázdném domě. Nechceš je jednou poslouchat spolu?“ Žádný patos, žádné sliby. Jen dva lidi se stejným tichem.
Sešli jsme se v pátek v šest nahoře na jednadvacítce, v Baťově mrakodrapu, na terase v šestnáctém patře, kde je kavárna a odkud vidíte celý Zlín jako na dlani. Jela jsem nahoru obyčejným výtahem, i když jsem věděla, že tam jezdí i ta slavná kancelář pana Bati, výtah s umyvadlem a stolem, kterým kdysi projížděl mezi patry a kontroloval dělníky. Radim už stál u zábradlí. Vysoký, trochu shrbený, v modré košili, s rukama v kapsách. Když mě uviděl, usmál se, jako by mě znal roky, a řekl: „Taky jsi seděla v autě dvacet minut, než ses odhodlala?“ Zasmála jsem se, protože jsem seděla.
Dali jsme si kávu a pak víno a dívali se, jak se nad Zlínem stmívá. Pod námi se táhly řady továrních budov z červených cihel, dnes úřady, galerie a knihovna, za nimi náměstí Míru s radnicí a na kopcích kolem ty tisíce baťovských domků, ve kterých se jeden po druhém rozsvěcovala okna. Radim mi ukazoval, kde bydlí on, na Podlesí, a já jemu, kde bydlím já. Kdyby měl dalekohled, uviděl by moji zahradu a trampolínu, na kterou se pořád chystám dát síť.
Mluvili jsme o dětech. Nešlo to jinak. Radim vyprávěl o svých holkách, které se mu smějí, když neumí zaplést cop. Já o Matějovi a jeho lenochodovi. A pak jsme se oba skoro ve stejnou chvíli zarazili a zasmáli se, protože jsme si uvědomili, že jsme přišli utéct před tichem a místo toho mluvíme o tom, co nám chybí. „Dobře,“ řekl Radim. „Zákaz dětí. Do neděle ve čtyři. Platí?“ Podal mi ruku přes stůl a já ji stiskla.
Nevydrželi jsme to. Za deset minut se Radim přiznal, že mu dcera poslala fotku, jak peče s mámou bábovku, a že se na ni musel podívat. Já jsem přiznala, že jsem dvakrát zkontrolovala, jestli Petr napsal, že dojeli. Radim se zatvářil přísně jako učitel a navrhl trest: kdo poruší zákaz, platí další rundu. Do konce večera jsme porušili zákaz každý asi čtyřikrát a nakonec jsme to vzdali. Bylo to jedno. Bylo mi s ním dobře právě proto, že nemusel nic předstírat, a já taky ne. Dva rodiče na útěku, kteří pořád kontrolují telefon a smějí se tomu.
Chceš zažít něco podobného?
Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.
Najít ženu na schůzkuZ mrakodrapu jsme šli pěšky. Dolů po Gahurově prospektu, kolem Památníku Tomáše Bati, té skleněné krabice s letadlem uvnitř, kolem Domu umění a pak do kopce na Letnou. Byl konec srpna a večer byl teplý, voněl posečenou trávou a grilováním ze zahrad. Radim mě držel za ruku a vyprávěl mi o tom, jak Baťa navrhoval domky tak, aby každý dělník měl vlastní zahradu a nikdo nebydlel nad nikým. Já jsem mu řekla, že to je hezká myšlenka, dokud vám soused za zdí nekýchne tak, že vám spadne hrnek.
Před mým domkem jsme se zastavili. Tohle byla ta chvíle, kterou jsem si celý týden přehrávala v hlavě. Pozvu ho dál? Rozloučím se? Radim na mě nic nezkoušel. Stál na chodníku, opíral se o plot a díval se na můj dům. „Je krásný,“ řekl. „Takový poctivý.“ A to mě rozhodlo. Ne nějaký kompliment o mně, ale o mém domě, který jsem si ubránila, když se mi všechno ostatní rozpadalo.
„Pojď dál,“ řekla jsem. „Ale varuju tě, v obýváku je trampolína na kolečkách, Lego na zemi a v lednici jen jogurty s dinosaury.“ Radim se zasmál. „Mám doma jednorožce v každé místnosti. Jogurty s dinosaury jsou pro mě luxus.“
Uvnitř jsem rozsvítila jen lampu v kuchyni. Otevřela jsem víno, které jsem koupila pro jistotu, a pak jsme stáli v kuchyni u linky a náhle jsme nevěděli, co říct. Ten okamžik trapného ticha mezi dvěma dospělými, kteří oba vědí, proč tam jsou. Radim ho prolomil tím, že šlápl na kostku Lega a zaskučel tak, že jsme se oba rozesmáli, až jsem se musela chytit stolu. A pak, uprostřed smíchu, mě políbil. Pořád se smál, když mě líbal, a já taky, a pak jsme se přestali smát.
Zbytek toho večera, té noci a vlastně celého víkendu si nechám pro sebe. Jen prozradím, že baťovské domky mají opravdu tenké zdi a že jsme se celou dobu snažili být potichu kvůli sousedům, a moc se nám to nedařilo. Že jsme v sobotu snídali na zahradě v županech, jedli jogurty s dinosaury a že Radim konečně připevnil síť na trampolínu, protože to prý nevydrží vidět. Že jsme v sobotu večer jeli na kolech na Kudlov a zpátky přes Lesní hřbitov, kde je Baťa pohřbený, a Radim se u jeho hrobu uklonil a řekl mu, že má výborné domky. A že v neděli ve tři jsme se pomalu začali oblékat a uklízet, jako dva studenti, kterým se vracejí rodiče.
Ve čtvrt na čtyři odjel. Rozloučili jsme se u branky bez dlouhých slov. Neslíbili jsme si nic. Jen Radim řekl: „Za čtrnáct dní mám zase volno. Jestli chceš, zase se můžeme poslouchat.“ Kývla jsem.
V neděli ve čtyři přivezl Petr Matěje. Ten vběhl do domu, hodil batoh do chodby, vyběhl na zahradu a zůstal stát před trampolínou. „Mami, ty jsi dala tu síť!“ zakřičel nadšeně. „Jo,“ řekla jsem. „Někdo mi pomohl.“ Matěj už neposlouchal, skákal a smál se a lenochod ležel v trávě. Dívala jsem se na něj z okna kuchyně a poprvé po dvou letech jsem necítila, že se mi vrací život. Cítila jsem, že jsem ho vlastně celou dobu měla. Jen jsem si ho každý druhý víkend zapomínala vzít s sebou.
S Radimem se vídáme dál. Každý druhý pátek, u mě nebo u něj. Jeho jednorožci a moji dinosauři se nikdy nepotkali a asi ani nepotkají. Nejsme pár, jak si to představuje moje máma. Jsme dva lidi, kteří si navzájem půjčují víkendy a vracejí je v lepším stavu, než je dostali. A páteční ticho v baťovském domku na Letné už není to nejhlasitější, co znám.







