Pravidlo cestujících mužů

Jana, 46 · Plzeň

Jana měla pravidlo. Vymyslela si ho před třemi lety, krátce po tom, co jí syn odjel studovat do Brna a ona poprvé po dvaceti letech zůstala v bytě na Slovanech sama. Pravidlo znělo jednoduše: žádní místní. Žádní chlapi, které by potkávala v Tescu na Borech, na tramvajové zastávce nebo na třídních schůzkách, které už sice nemá, ale jejich duch tu pořád straší. Jen muži, kteří do Plzně přijedou a zase odjedou. Na služebku, na veletrh, na školení, na koncert. Muži se zpáteční jízdenkou.

Kamarádka Irena, se kterou chodí jednou za čtrnáct dní na víno do vinárny v Solní ulici, tomu říkala Janin jízdní řád. Jana se tomu smála, ale nevzdala se ho. Po rozvodu, který trval déle než poslední roky manželství, věděla přesně, co nechce: nikoho, kdo by jí v neděli ráno seděl v kuchyni a ptal se, co bude k obědu. Nikoho, kdo by si u ní nechal kartáček na zuby a pak se urazil, když ho vyhodí do koše. Chtěla si užívat a pak zavřít dveře. A seznamka jí to umožňovala lépe, než by kdy čekala.

Ve dne provázela turisty pivovarem. Znala nazpaměť, kolik hektolitrů se ročně uvaří, jak hluboko pod zemí vedou sklepy, proč je voda z plzeňských studní tak měkká. Dvakrát denně stála před Jubilejní bránou s cedulkou a vítala Němce, Korejce a Američany. Mluvila třemi jazyky a uměla se usmívat tak, že si ji turisté fotili víc než varnu. Někteří jí po prohlídce nechávali vizitky. Nikdy nezavolala. Pravidlo platilo i pro ně, protože nechtěla míchat práci a život.

Jiří jí napsal ve středu odpoledne, když seděla v šatně pivovaru a sundávala si firemní šátek. „Dobrý den, jsem v Plzni do čtvrtka na strojírenském veletrhu, bydlím v hotelu v Pražské ulici a doteď jsem viděl jen výstaviště a hotelovou snídani. Nechtěla byste mi ukázat, jak vypadá Plzeň večer? Slibuji, že budu dobrý posluchač.“ Na profilu měl padesát let, byl z Olomouce, prodával obráběcí stroje a na fotce stál na nějakém kopci v bundě, s rozcuchanými šedivými vlasy a úsměvem, který nebyl naučený. Jana si ho prohlížela dlouho. Pak si zkontrolovala, že v profilu má napsáno rozvedený. A že v pátek ráno odjíždí. Zpáteční jízdenka. Odepsala: „V sedm u katedrály, u té mříže, na kterou si lidi sahají pro štěstí.“

Přišel o pět minut dřív a stál přesně u andílka na mříži, kterého si turisté hladí, až je zlatý. Byl vyšší, než vypadal na fotce, v tmavé košili a manšestrovém saku, a když ji uviděl, udělal něco, co ji odzbrojilo. Mírně se uklonil. „Jiří,“ řekl. „Předpokládám, že vy jste ta nejlepší průvodkyně v Plzni.“ Jana se zasmála. „To se ještě uvidí. Máme dvě hodiny prohlídky a potom zkouškou projde jen ten, kdo dává pozor.“

Vzala ho nejdřív na věž katedrály svatého Bartoloměje. Je to nejvyšší kostelní věž v Česku, přes tři sta schodů, a Jana věděla, že kdo je vyjde a pořád se usmívá, ten za to stojí. Jiří se nahoře usmíval. Trochu se zadýchal, ale smál se tomu. Stáli vedle sebe v úzkém ochozu, pod nimi náměstí Republiky s morovým sloupem a stánky, dál na jihu komíny pivovaru a na obzoru tmavé lesy k Šumavě. Jana mu ukazovala, kde je Velká synagoga, třetí největší na světě, kde teče Radbuza a kde Mže, kde bydlí ona, i když to by radši neřekla. Řekla to. Jiří jen kývl, jako by to hned zapomněl, a jí se to líbilo.

Pak šli po Americké třídě dolů k řece. Bylo teplo, na lavičkách seděli studenti, u Techmanie svítila okna a někdo tam hrál na kytaru. Jiří vyprávěl o Olomouci, o Svatém Kopečku, kam jezdí na kole, o tom, jak ho jeho dcera naučila používat seznamku, protože prý s tím smutným obličejem nemůže sedět doma každý večer u zpráv. „Tak jsem se přihlásil,“ řekl. „A první, komu jsem odvážně napsal, jste vy. Nevím, jestli to je štěstí, nebo náhoda.“ Jana se na něj podívala z boku. „Náhoda to není. Já jsem odpověděla, protože v pátek odjíždíte.“

Zastavil se. Myslela si, že se urazí. Chlapi se obvykle urážejí, když jim řeknete, že je chcete jen na chvíli. Ale Jiří se rozesmál tak, že si musel sednout na zídku u řeky. „To je nejupřímnější věc, kterou mi kdy žena řekla,“ vysoukal ze sebe. „Víte co? Mně to naprosto vyhovuje. Já mám doma v Olomouci psa, zahradu a dceru, která mi volá každý den. Víc toho nepotřebuju. Ale dneska večer…“ Nedořekl to. Nemusel.

Na večeři zašli do jedné hospody u Pražské brány, kde se vaří pořádná svíčková a pivo se čepuje z tanku, nefiltrované, s hustou pěnou. Jana si dala jen polévku, Jiří knedlíky se zelím a vepřovou pečení a snědl všechno s takovou chutí, že se na něj od vedlejšího stolu usmívala nějaká babička. Mluvili o dětech, o rozvodech, o tom, jak je těžké začít v padesáti znovu. Jana zjistila, že se s ním mluví snadno. Že nemusí nic předstírat, protože nic nehraje. Jedna noc, jedna pravda. Pod stolem se jeho kotník dotkl jejího a nikdo z nich neuhnul.

Hotel v Pražské ulici byl starý, zrekonstruovaný, s vysokými okny a vrzajícími parketami. Recepční, mladý kluk se sluchátky na krku, ani nezvedl hlavu, když procházeli kolem. Ve výtahu Jiří stiskl čtyřku a pak se na ni poprvé za celý večer podíval tak, jak se muž dívá na ženu, kterou chce. Jana ucítila v břiše to známé zachvění, kvůli kterému si kdysi vymyslela svoje pravidlo. Protože právě tohle chtěla: tu chvíli, kdy se všechno může stát a nic se nemusí vysvětlovat.

Pokoj voněl čistým povlečením a jeho vodou po holení. Na stole ležely prospekty obráběcích strojů a nabíječka od telefonu. Jiří zhasl velké světlo a nechal svítit jen malou lampu u postele. Pak k ní přistoupil, vzal její obličej do dlaní a políbil ji, pomalu, jako by měl na všechno celou noc. A měl. Jana si pamatuje, jak se jí podlomila kolena, jak se smála, když zakopl o vlastní kufr, a jak se mu na chvíli všechno v tom smíchu rozpustilo. Zbytek noci patří jen jim dvěma a oknu do Pražské ulice, za kterým občas projela noční tramvaj.

Někdy po půlnoci leželi vedle sebe a Jiří jí vyprávěl o svém otci, který taky prodával stroje, jenom ještě za socialismu, a jezdil služební škodovkou po celé republice. „Říkal mi, že v každém městě znal jednu hospodu a jednu ženskou,“ zasmál se. „Myslel jsem si, že si vymýšlí.“ Jana se opřela o loket. „Možná nevymýšlel. Možná měly taky svoje pravidlo.“

Ráno odešla dřív, než se probudil. Tak to dělala vždycky, protože loučení na hotelovém pokoji je nejhorší část celé věci. Nechala mu na stolku vizitku pivovaru, na kterou na zadní stranu napsala: „Zkouškou jste prošel. Jana.“ Pak sešla po schodech, kolem spícího recepčního, a vyšla do šedivého plzeňského rána. Na rohu si koupila koblihu a pomalu šla pěšky přes Mlýnskou strouhu domů na Slovany. Město se probouzelo, po chodníku jezdili popeláři, u pekárny stála fronta. Cítila se lehce, jako po dlouhé koupeli.

Odpoledne jí přišla zpráva. Fotka z vlaku, z okna rychlíku, zelená pole někde u Rokycan. Pod tím jediná věta: „Kdyby bylo příští rok zase na podzim ve výstavišti něco zajímavého, dáte mi vědět?“ Jana se usmála a odepsala: „Zpáteční jízdenka je podmínka.“ Pak telefon odložila a šla se převléct do firemního šátku. Ve dvě měla skupinu Holanďanů a nechtěla přijít pozdě.

Irena se pak u vína v Solní ulici ptala, jestli to nebylo smutné. Že by to přece mohl být někdo, s kým by mohla být. Jana zakroutila hlavou. „Nebylo to smutné. Bylo to přesně tak, jak to mělo být. Přijel, byl a odjel. A já jsem pořád já.“ Irena si povzdechla a objednala další sklenku. Jana se dívala z okna na lidi, kteří spěchali na tramvaj, a přemýšlela, kolik z nich má doma někoho, kdo se jich ptá, co bude k obědu. A byla ráda, že ona ne.