HorkéŽeny

Bludný kámen

Ivana, 48 · České Budějovice

V Českých Budějovicích mě zná každý druhý. Ne proto, že bych byla slavná, ale proto, že dvacet šest let sedím za přepážkou jedné banky kousek od náměstí Přemysla Otakara II. Znám paní z trafiky, znám řezníka z Lannovy třídy, znám polovinu učitelů z gymnázia a všechny důchodce, kteří si každý měsíc chodí vybírat hotovost, protože kartám nevěří. Když jdu v sobotu na trh, zdravím se s lidmi dvacetkrát za hodinu. Je to hezké. A je to taky vězení, když se vám jednoho dne zachce udělat něco, o čem nikdo nemá vědět.

Je mi čtyřicet osm let. S bývalým manželem jsme se rozešli před jedenácti lety, slušně, bez scén, a on si pak našel mladší a odstěhoval se do Tábora. Vychovala jsem dvě děti. Dcera studuje v Praze, syn loni odjel pracovat do Lince a vrací se jen na Vánoce. Letos na jaře jsem poprvé přišla domů do bytu na Pražském předměstí a uvědomila si, že na mě nikdo nečeká. Ani pes, protože Bobík umřel v zimě. Sedla jsem si v kuchyni ke stolu a poslouchala tikání hodin. Tak hlasitě tikaly. Ten večer jsem se zaregistrovala na seznamce.

Profil jsem si vyplňovala tři dny. Fotku jsem dala jen jednu, z dovolené v Chorvatsku, v brýlích a klobouku, aby mě nikdo z klientů nepoznal. Napsala jsem, že hledám muže na občasná setkání, bez závazků, a že jsem diskrétní a očekávám totéž. Pak jsem se dva týdny bála profil otevřít. Když jsem ho konečně otevřela, měla jsem tam čtyřicet zpráv. Třicet osm jsem smazala. Dvě jsem si přečetla dvakrát. A jednu třikrát.

Pavel byl z Českého Krumlova. Padesát dva let, vdovec, restauruje starý nábytek a dveře pro zámek a kostely po celém jihu. Psal krátce a věcně, ale v každé zprávě bylo něco, nad čím jsem se musela usmát. Když jsem mu napsala, že se bojím, aby mě někdo nepoznal, odpověděl: „Rozumím. Já mám v Krumlově stejný problém. Tam mě zná i každý turista, protože mě fotí, jak lakuju vrata. Tak se sejdeme ve vašem městě, večer, až všichni vaši klienti budou spát.“

Domluvili jsme se na čtvrtek v devět. Ne v kavárně, ne v restauraci na náměstí, kde by nás mohl kdokoli vidět. U Černé věže, u vstupu, a pak se uvidí. Celý čtvrtek jsem v práci počítala peníze špatně. Dvakrát jsem musela přepočítávat pokladnu a kolegyně Dana se mě ptala, jestli nejsem nemocná. Řekla jsem, že mě bolí hlava. Nebolela. Bušilo mi srdce jako šestnáctce.

Večer jsem se oblékla do tmavých kalhot, bílé halenky a světlého trenčkotu, ve kterém si připadám elegantní, a na hlavu jsem si dala šátek, i když nefoukalo. Připadala jsem si jako herečka ze špionážního filmu. Šla jsem pěšky přes Mlýnskou stoku, uličkami za Piaristickým náměstím, a všechny lidi, které jsem potkala, jsem si nejdřív prohlédla, jestli je neznám. Neznala jsem nikoho. V devět večer ve čtvrtek jsou Budějovice klidné město.

Pavel už stál u věže. Poznala jsem ho podle fotky, i když naživo byl mohutnější, s prošedivělým plnovousem a rukama, které vypadaly, že umí vzít do dlaně cokoli a nerozbít to. Měl na sobě tmavou bundu a manšestráky a když mě uviděl, sundal si čepici. Nikdo mi ještě nikdy na pozdrav nesundal čepici. „Věž je zavřená,“ řekl. „Chtěl jsem vás vzít nahoru, dvě stě dvacet pět schodů, a pak bych vás nosil dolů. Tak aspoň kolem.“

Šli jsme kolem náměstí. Obrovské, čtvercové, nejvíc ve večerním světle, kdy podloubí vypadá jako kulisa k divadlu a Samsonova kašna uprostřed šumí sama pro sebe. Pavel mi vyprávěl o domech kolem, o tom, které štíty jsou původní a které přestavěli po válce, o tom, jak se pozná staré dřevo od nového. Já jsem mu vyprávěla, kolik korun průměrně vybírá důchodce z Rožnova. Smáli jsme se tomu. Pak se zastavil a ukázal na dlažbu. „Víte, co je tohle?“

Chceš zažít něco podobného?

Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.

Najít ženu na schůzku

Věděla jsem to. Každý Budějovičák to ví. Bludný kámen, jediný kámen v dlažbě náměstí, který je jinak opracovaný, s křížkem uprostřed. Říká se, že kdo na něj šlápne po desáté hodině večer, nenajde cestu domů. Jako dítě jsem se mu vyhýbala, jako puberťačka jsem na něj skákala s kamarádkami a pak jsme schválně bloudily po městě až do půlnoci. Podívala jsem se na hodinky. Bylo deset a čtyři minuty.

„Já bych na něj nešlapal,“ řekl Pavel a v očích mu jiskřilo. „Kdo ví, kde byste skončila.“ A já, osmačtyřicetiletá pokladní, matka dvou dospělých dětí, která se celý život řídí pravidly, jsem se na něj podívala, udělala krok a postavila se oběma nohama přímo doprostřed toho kamene. Pavel se rozesmál tak hlasitě, že se po nás otočil nějaký pár u kašny. Stiskla jsem rty, protože jsem se lekla, že je to někdo, koho znám. Nebyl.

Bloudili jsme tedy. Uličkami ke Zlaté bráně, kolem Rabenštejnské věže, po nábřeží Malše, kde voda šuměla pod jezem. Pavel mě držel za ruku a já si poprvé po letech neprohlížela lidi kolem. Bylo mi jedno, kdo nás vidí. Ne, nebylo mi to jedno, ale ten strach se změnil v něco jiného, v šimrání pod žebry, jako když děláte něco zakázaného a víte, že vás nikdo nechytí.

Na jednom mostku přes stoku se zastavil a políbil mě. Opatrně, jako by restauroval něco vzácného. Pak mi řekl, že má zamluvený pokoj v malém penzionu kousek odsud, protože se mu v noci nechtělo jezdit do Krumlova. Že mě tam ale nezve, pokud nechci. Že mi rád zavolá taxíka a já budu do půl hodiny doma. Podívala jsem se na něj a pak dolů na vodu, ve které se zrcadlily lampy. „Šlápla jsem na bludný kámen,“ řekla jsem. „Cestu domů stejně nenajdu.“

Penzion měl jen šest pokojů a paní na recepci, stará dáma s brýlemi na řetízku, se ani neptala, jestli jsem hostem. Podala Pavlovi klíč, popřála dobrou noc a zase se začetla do románu. Pokoj byl pod střechou, s trámy a malým kulatým oknem do dvora. Pavel zavřel dveře a opřel se o ně. „Tak,“ řekl. „Teď jste se ztratila.“

Víc vám neřeknu. Jen to, že ty ruce, které umí vzít do dlaně cokoli a nerozbít to, byly přesně takové, jak jsem si je představovala. Že jsem se v tom podkrovním pokoji smála i plakala, a obojí bylo dobře. A že jsem po letech zapomněla na tikání hodin v prázdné kuchyni.

Ráno jsem odešla v šest, dřív, než se Budějovice probudí. Šla jsem pěšky přes ztichlé náměstí a u bludného kamene jsem se zastavila. Byl mokrý od rosy a obyčejný, šedý, jen s tím malým křížkem. Neobešla jsem ho. Šlápla jsem na něj znovu, tentokrát ráno, kdy prý kouzlo neplatí. Doma jsem se osprchovala, oblékla si uniformu a v osm seděla za přepážkou. Paní z trafiky přišla zaplatit složenku a řekla mi, že vypadám nějak svěže. Poděkovala jsem a usmála se.

S Pavlem se vídáme jednou za měsíc. Vždycky ve čtvrtek, vždycky po desáté, vždycky jinde. Jednou v Krumlově, v jeho dílně, kde voní terpentýn a staré dřevo. Jednou v Třeboni, v hotelu u rybníka. Nikdo o nás neví. Ani moje děti, ani Dana z práce, ani paní z trafiky. A já zjišťuju, že mít tajemství v osmačtyřiceti je úplně jiné než v šestnácti. Není to o strachu, že vás někdo chytí. Je to o tom, že máte něco jen pro sebe. Malý bludný kámen, na který můžete kdykoli šlápnout a na jednu noc se ztratit.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: České Budějovice

Další příběhy

Po Velké pardubické

Na pardubickém závodišti zná Kateřinu každý podkovář, protože byla dvanáct let ženou slavného žokeje. Tentokrát má v kabelce zprávu od muže ze seznamky a na večer po dostihu plán, o kterém nikdo neví.

Kateřina, 42 · Pardubice

Hodina mezi dvanáctou a jednou

Dana má manžela, dva syny a polední pauzu od dvanácti do jedné. Jednou v říjnu si za ni koupí lístek na prohlídku jihlavského podzemí. Průvodce už na ni čeká. Zná ji jen ze seznamky.

Dana, 45 · Jihlava

Léto v Riegrových sadech

Tereza vede marketingový tým, platí hypotéku na Vinohradech a na rande nechodí. Pak jí napíše o devět let mladší Ondřej a jeden letní večer v Riegrových sadech všechno převrátí.

Tereza, 38 · Praha

Chceš zažít něco podobného?

Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.

Najít ženu na schůzku
Anonymní registrace
Najít ženu ještě dnes

Je ti alespoň 18 let?

Tento web obsahuje obsah pro dospělé a je určen výhradně osobám starším 18 let. Vstupem potvrzuješ, že jsi plnoletý a že ti nevadí obsah o nezávazných schůzkách mezi dospělými.