HorkéŽeny

Po Velké pardubické

Kateřina, 42 · Pardubice

Druhou říjnovou neděli se Pardubice mění. Od rána se po Pražské třídě valí auta s poznávacími značkami z celé republiky, na Masarykově náměstí se prodávají perníkové podkovy a v hospodách kolem Zelené brány se sázejí stovky na koně, jejichž jména nikdo nedokáže vyslovit. Kateřina to celé znala nazpaměť. Prvních dvanáct let jako žena žokeje, který se na Taxisově příkopu dvakrát zřítil a jednou vyhrál. Posledních pět let jako ošetřovatelka koní v jedné stáji ve Svítkově, rozvedená, se svým vlastním jménem, které ale na závodišti nikdo nepoužíval. Pro všechny byla pořád Standova Katka.

Bylo jí čtyřicet dva let a měla toho po krk. Ne koní. Koně milovala víc než lidi. Ale toho věčného pozorování, šeptání za zády, pohledů, které ji sledovaly, kdykoli s někým promluvila déle než minutu. Svět dostihů je malý, uzavřený a klevetivý jako vesnice. Když si loni v létě jednou zašla na pivo s veterinářem, věděl o tom za dva dny i Standa, který mezitím trénoval v Německu, a volal jí, jestli se nezbláznila.

Proto seznamka. Proto profil bez fotky obličeje, jen s koňskou hlavou, kterou hladí ruka v jezdecké rukavici. A proto Jan. Jan nebyl z Pardubic. Byl z Hradce Králové, čtyřicet pět let, učil dějepis na gymnáziu a o koních věděl jen to, že mají čtyři nohy a že na ně jeho dcera kdysi chtěla jezdit. Když mu Kateřina napsala, že bude o víkendu Velké pardubické na závodišti od pěti ráno do šesti večer, odpověděl: „Tak já si koupím lístek na tribunu a budu fandit koni, na kterého mi řekneš. A večer ti koupím pivo, na které ti nikdo nebude koukat.“

V neděli vstávala ve čtyři. Ve stáji to vonělo senem, kůží a kávou z termosky a koně byli nervózní, jako by věděli, co je čeká. Kateřina čistila Bořivoje, hnědáka, který v Pardubicích běžel poprvé, a šeptala mu do ucha to, co mu šeptala každé ráno. Pak přišla majitelka, žokej, trenér a pak celá ta mašinérie, která se točí kolem jednoho závodu, na který se čeká celý rok. Kateřina se ztratila v práci. Na Jana si vzpomněla jen jednou, v poledne, když jí pípl telefon a přišla fotka: tribuna, program v ruce, u jména Bořivoj zakroužkováno propiskou. „Sázím stovku. Když prohraje, platíš večeři ty.“

Velká pardubická se běží odpoledne. Sedm kilometrů, přes třicet překážek, a pak ten nejslavnější příkop na světě, kde se všechno rozhodne. Kateřina stála u ohrady s dalšími ošetřovateli a nemohla dýchat. Bořivoj skočil Taxis čistě. Pak zaváhal na Hadím skoku, ztratil pozici a doběhl sedmý. Pro prvního startéra v Pardubicích to byla skoro výhra. Kateřina plakala, jak plakala pokaždé, a pak ho odvedla, osprchovala, napojila, zabalila do deky a hladila ho po krku, dokud se nezklidnil. Bylo po šesté, když si vůbec vzpomněla na telefon. Tři zprávy. Poslední: „Stovku jsem prohrál. Večeře je moje. Čekám u zámku, na lavičce u vodního příkopu. Nespěchej.“

Do města jela autem, převlékala se na parkovišti za stájí, v kabině mezi sedly a vědry. Nemyla si vlasy, jen je stáhla do culíku a stříkla na sebe parfém, aby přebil koně. Věděla, že to nepřebije. Věděla taky, že je jí to jedno. Zaparkovala u Tyršových sadů a šla pěšky přes most přes Chrudimku, kolem starého mlýna, k zámku. Celé město bylo plné lidí. Hospody praskaly ve švech, z jedné zněla dechovka, z druhé nějaký rock, a všude bylo slyšet slovo Taxis.

Jan seděl na lavičce u zámeckého příkopu, v tmavé bundě, s perníkovou podkovou v celofánu na klíně. Když ji uviděl, vstal a podal jí ji. „Pro štěstí,“ řekl. „Příště.“ Byl menší, než čekala, podsaditý, s brýlemi a vlasy, které už ustupovaly z čela. Nebyl hezký, jak se to myslí v časopisech. Ale měl klidné oči a hlas, kterým by dokázal utišit celou třídu puberťáků. Kateřina se nadechla, poprvé za celý den pořádně. „Promiň, smrdím koněm,“ řekla. „Já vím,“ usmál se. „Je to lepší než většina parfémů.“

Chceš zažít něco podobného?

Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.

Najít ženu na schůzku

Nešli do žádné hospody v centru. Tam by ji poznali. Vedla ho uličkami za Pernštýnskou, do malé vinárny ve sklepě jednoho domu, kam chodí jen místní a kam dostihoví lidé nechodí, protože nemají pivo. Seděli v rohu pod klenbou, pili frankovku a jedli sýrový talíř a Jan se jí vyptával na všechno. Na koně, na příkop, na Bořivoje. Poslouchal, jako by poslouchal výklad o bitvě u Slavkova. A pak se zeptal na Standu. Nevěděla, jak ví, že nějaký Standa existuje. „Tvůj profil má koně, dostihy a Pardubice,“ řekl. „A ty máš v očích někoho, koho se bojíš. Já učím šestnáctileté. To se naučíš poznat.“

Řekla mu to. Všechno. O dvanácti letech, o pádech, o nemocnici, o tom, jak se naučila žít s tím, že ji každý na závodišti zná jako něčí ženu. O tom, že je rozvedená pět let a pořád se nemůže volně nadechnout. Jan to vyslechl bez přerušení. Pak se naklonil přes stůl a řekl tiše: „Tady tě nikdo nezná. A já tě neznám jako něčí ženu. Znám tě jako ženskou, co smrdí koněm a brečí, když její hnědák doběhne sedmý. To se mi líbí.“

Venku mezitím začalo pršet. Drobně, podzimně, tak jak prší v Pardubicích v říjnu, když se od Labe zvedne mlha. Seděli ve sklepě ještě hodinu a Jan jí vyprávěl o svých studentech, o tom, jak je každý rok bere na výlet na Kunětickou horu a jak se ho každý rok někdo zeptá, jestli tam straší. Kateřina se smála a přitom si uvědomila, že se celý večer ani jednou neotočila ke dveřím, aby zkontrolovala, kdo přichází. Že se její ramena, která celý den nosila vědra a sedla, pomalu povolují. Že je jí s tímhle obyčejným, klidným mužem neobyčejně dobře.

Kateřina měla ve městě malý byt po babičce, pod střechou jednoho domu v Pernštýnské ulici. Nejezdila tam často, většinou spala ve Svítkově, blíž ke stáji. Ale ten večer ji napadl ve chvíli, kdy Jan zaplatil a podal jí kabát. Nikdo o tom bytě na závodišti nevěděl. Nikdo by je tam nehledal.

Šli tam mlčky, uličkou, kde se pod okny ještě ozýval smích posledních sázkařů. Po schodech do čtvrtého patra, kde nesvítí polovina žárovek. Kateřina odemykala a třásly se jí ruce. Ne ze strachu. Z něčeho, co už léta necítila. Jan stál za ní a čekal, a když konečně otevřela, nepřekročil práh, dokud se na něj neotočila a nekývla. To jediné kývnutí stačilo.

Ta noc patří jen babiččině bytu pod střechou. Kateřina si pamatuje, jak Jan opatrně sundal gumičku z jejího culíku, jak se smál, když našel ve vlasech stéblo sena, a jak ji pak dlouho držel, beze slov, dokud se jí úplně nepovolila ramena. Pamatuje si světla zámku za oknem a poslední opilé zpěváky, kteří se vraceli z dostihů. A pamatuje si, že poprvé po letech nemyslela na nikoho, kdo by ji mohl vidět.

Ráno v pět jí zazvonil budík. Koně nečekají, ani po Velké pardubické. Jan spal a ona se na něj chvíli dívala v šedém světle, s jeho brýlemi na nočním stolku a pusou pootevřenou jako u dítěte. Nechala mu klíč na stole a lístek: „Zabouchni a klíč hoď do schránky. Bořivoj ti posílá pozdrav. Díky za stovku.“ Pak se vytratila, seběhla po tmavých schodech a jela do Svítkova.

Nikdo se nic nedozvěděl. Ve stáji se jí ráno ptali, kde byla večer, když nebyla v žádné hospodě. Řekla, že spala. Nebyla to úplně lež. Jan jí odpoledne poslal fotku: klíč ve schránce a vedle něj její lístek, který si prý nechá jako památku. Nenapsal, jestli se ještě uvidí. Ona taky ne. Oba věděli, že Velká pardubická se běží jednou za rok. A že příští říjen je daleko, ale ne zase tak daleko.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Pardubice

Další příběhy

Bludný kámen

Děti odešly z domu, manžel už dávno, a Ivana v osmačtyřiceti poprvé otevře seznamku. Jenže v Budějovicích ji zná každý druhý. Schůzka musí být diskrétní, a pak přijde bludný kámen.

Ivana, 48 · České Budějovice

Hodina mezi dvanáctou a jednou

Dana má manžela, dva syny a polední pauzu od dvanácti do jedné. Jednou v říjnu si za ni koupí lístek na prohlídku jihlavského podzemí. Průvodce už na ni čeká. Zná ji jen ze seznamky.

Dana, 45 · Jihlava

Léto v Riegrových sadech

Tereza vede marketingový tým, platí hypotéku na Vinohradech a na rande nechodí. Pak jí napíše o devět let mladší Ondřej a jeden letní večer v Riegrových sadech všechno převrátí.

Tereza, 38 · Praha

Chceš zažít něco podobného?

Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.

Najít ženu na schůzku
Anonymní registrace
Najít ženu ještě dnes

Je ti alespoň 18 let?

Tento web obsahuje obsah pro dospělé a je určen výhradně osobám starším 18 let. Vstupem potvrzuješ, že jsi plnoletý a že ti nevadí obsah o nezávazných schůzkách mezi dospělými.