Čtvrtky na Tylově nábřeží
Markéta, 31 · Hradec Králové
Dohodu sepsali na ubrousku v kavárně na Velkém náměstí, v jedné z těch, kde mají vysoké stropy, staré parkety a kávu, kterou vám přinesou v porcelánu po babičce. Byla to Markétina myšlenka. Lukáš se tomu nejdřív smál, pak si vzal propisku, kterou mu podala, a začal psát s ní. Na konci toho odpoledne ležel mezi dvěma šálky ubrousek se sedmi body, psaný dvěma rukopisy, a Markéta ho složila na čtvrtiny a schovala do peněženky, za občanku.
Bylo jí třicet jedna let a řídila projekty v softwarové firmě v Novém Hradci Králové. Pracovala od osmi do šesti, někdy do osmi, v neděli večer odpovídala na maily z Mnichova a v pondělí ráno měla porady s Bangalore. Poslední vztah skončil před rokem tím, že jí Filip řekl, že ji nikdy nevidí, a měl pravdu. Markéta si tehdy slíbila, že už nikomu nebude slibovat čas, který nemá. Ale taky zjistila, že jí chybí něco, co se nedá nahradit ani běháním kolem Stříbrného rybníka, ani vínem s kamarádkami. Chyběl jí dotek. Obyčejná blízkost člověka, který ji chce.
Lukáš se ozval na seznamce v listopadu. Bylo mu třicet pět, byl zubař, měl ordinaci v jedné z Gočárových budov a v profilu napsal, že hledá něco „bez velkých slov a bez velkých očekávání“. Markéta se tomu zasmála, protože přesně tohle hledala taky. Po týdnu psaní se sešli v té kavárně a po hodině mluvení vytáhla propisku.
Bod jedna: vídáme se jen ve čtvrtek. Bod dva: vždycky u Markéty, protože Lukáš bydlí se spolubydlícím, starým kamarádem ze studií. Bod tři: nepřespává se, nejpozději v jednu v noci odchází. Bod čtyři: žádné seznamování s kamarády, rodinou ani kolegy. Bod pět: když jeden z nás někoho potká, řekne to a skončíme bez výčitek. Bod šest: žádné dárky, žádné narozeniny, žádné Vánoce. Bod sedm, ten psal Lukáš: když bude Markéta smutná, smí zavolat i v jiný den, ale jen kvůli povídání.
Markéta nad sedmým bodem zvedla obočí. „To tam být nemusí,“ řekla. „To tam být musí,“ odpověděl Lukáš. „Jinak to nepodepíšu.“ Podepsali to oba, perem na ubrousku, a pak se tak dlouho smáli, že se na ně servírka dívala, jestli je nemá vyvést.
První čtvrtek přišel v osm večer s lahví vína a taškou mandarinek, protože prý nevěděl, co se nosí na schůzku, která vlastně není schůzka. Markéta bydlela ve dvoupokojovém bytě v činžáku na Tylově nábřeží, s okny na Labe a na lávku, přes kterou chodí lidé z centra na Pražské předměstí. Ten večer pršelo, řeka byla tmavá a rychlá a lampy na nábřeží se v ní rozplývaly jako vaječné žloutky. Otevřeli víno, loupali mandarinky a mluvili o práci, o jejím šéfovi a o Lukášových pacientech, kteří se bojí vrtačky. Kolem desáté se najednou odmlčel, položil sklenku a řekl: „Víš, že mě nejvíc baví bod tři? Protože do jedné je ještě spousta času.“
Bylo. Víc o tom nemá smysl psát, protože některé věci zůstávají za zataženými závěsy bytu na Tylově nábřeží. Jen tolik, že Markéta, která měla v kalendáři naplánovanou každou čtvrthodinu, poprvé za dlouhou dobu nevěděla, kolik je hodin. V jednu nula dvě se Lukáš oblékl, políbil ji na čelo a odešel. Slyšela ho, jak na schodech potichu píská.
Následovalo dvanáct čtvrtků. Markéta si je pak v duchu počítala jako korálky. Čtvrtek, kdy přinesl deskovou hru a hráli ji do půlnoci, a pak už na nic jiného nezbyl čas, jen na pět rychlých minut u dveří. Čtvrtek, kdy byla nachlazená a on přišel s citrony a medem a v jednu odešel, aniž by se jí dotkl jinak než na čele. Čtvrtek, kdy napadl první sníh a oni stáli na balkoně zabalení do deky a dívali se, jak se Labe pomalu mění v šedou pásku mezi bílými břehy. Čtvrtek, kdy se hádali o politice a on odešel už v jedenáct, a čtvrtek potom, kdy se usmiřovali tak, že bod tři málem padl.
Chceš zažít něco podobného?
Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.
Najít ženu na schůzkuPravidla dodržovali. Skoro všechna. Jednou ho potkala v obchodním centru a oba předstírali, že se neznají, i když se Lukáš za regálem s těstovinami tak smál, že musel odejít. Jednou jí v úterý večer volal kvůli bodu sedm, protože měl sám mizernou náladu po zákroku, který se nepovedl, a mluvili spolu hodinu a půl po telefonu. Markéta mu tehdy neřekla, že ten bod platí oběma směry. Myslela si, že to ví.
Kamarádky o něm nevěděly. Kolegyně taky ne. Když se jí Jitka z práce ptala, proč nikdy ve čtvrtek nechodí na firemní squash, Markéta řekla, že má kurz keramiky. Jitka jí to uvěřila a na Vánoce jí dala hrnčířskou zástěru. Markéta ji pověsila v kuchyni na háček a Lukáš se jí každý čtvrtek ptal, jak jí jde točení na kruhu.
Někdy, když Lukáš odešel, zůstávala Markéta ještě dlouho sedět u okna. Dívala se na lávku, po které se vracel na druhý břeh, na jeho postavu v tmavém kabátě, jak mizí mezi lampami, a pak na prázdné nábřeží. Nebyla smutná. Byla podivně spokojená, jako po dobrém koncertě, když se ještě chvíli nechcete zvednout ze sedadla. Pak si umyla sklenky, dala si sprchu a šla spát do postele, která ještě voněla jeho vodou po holení. Ráno vstávala v šest, běžela kolem Stříbrného rybníka a v osm seděla na poradě s hlavou čistou jako nikdy. Kolegové si všimli, že je přes zimu nějak klidnější. Přisuzovali to keramice.
V únoru, jedno čtvrteční ráno, zjistila, že na ten večer myslí už od pondělí. Že si v telefonu dala připomínku, aby nezapomněla koupit jeho oblíbené olivy. Že vybírá oblečení podle toho, co by se mu líbilo. Stála v koupelně s kartáčkem v puse, dívala se na sebe do zrcadla a pomyslela si: tohle je problém. Tohle v žádném bodě není.
Večer mu to řekla. Rovnou, u vína, bez okolků, protože lhát o tom by bylo proti bodu pět a vlastně proti všemu, co si slíbili. Řekla mu, že se jí to líbí víc, než mělo. Že neví, co s tím. Že nechce nic měnit, ale taky nechce, aby to pokračovalo pod falešnou vlajkou. Lukáš ji poslouchal a pak dlouho mlčel. Nakonec vytáhl z kapsy peněženku a z ní, za řidičákem, přeložený ubrousek. Stejný, jako měla ona. Opsal si ho ten první den, aniž by o tom věděla.
„Já ho taky pořád nosím,“ řekl. „A taky nevím, co s tím.“ Rozložil ho na stůl, vzal propisku a pod sedmý bod připsal osmý: „Když se jeden z nás začne těšit víc, než by měl, nikdo nic nemusí. Jen si to řekneme.“ Pak jí propisku podal. Markéta ho chvíli četla, pak se usmála a podepsala.
Ten čtvrtek odešel ve tři čtvrtě na jednu, o čtvrt hodiny dřív než obvykle. Ve dveřích se otočil a zeptal se, jestli by v neděli nešla na procházku kolem Labe k Jiráskovým sadům. Jen na procházku. Bez bodu tři, bez závazků, jen chůze. Markéta se opřela o rám dveří. „V neděli je v Hradci na nábřeží spousta lidí,“ řekla. „Co když nás někdo uvidí?“ Lukáš pokrčil rameny. „Tak ať vidí. Řekneš, že jsem tvůj učitel keramiky.“
V neděli šli. Bylo mrazivo a slunečno, Bílá věž zářila nad střechami, po nábřeží chodili pejskaři a běžci a u lávky prodával jeden pán horké kaštany. Nedrželi se za ruce. Šli vedle sebe, mluvili o nesmyslech a jedli kaštany z papírového kornoutu. Ubrousek zůstal v peněžence. Pravidla platila dál, všech osm. Jen se někdy ve čtvrtek stane, že Lukáš odchází až ve čtvrt na dvě, a nikdo z nich to nepočítá.







