HorkéŽeny

Festivalová noc

Adéla, 30 · Karlovy Vary

Na festivalu v Karlových Varech jsem pracovala pošesté. Každý rok v červenci jsem si vzala dovolenou z překladatelské agentury v Plzni, sbalila kufr plný černého oblečení, protože tlumočník nemá být vidět, a devět dní spala čtyři hodiny denně v pronajatém pokoji v Rybářích. Tlumočila jsem na tiskovkách, na besedách po projekcích, na večírcích, kde režiséři z Argentiny vyprávěli, jak jejich film změní svět, a herečky z Francie chtěly vědět, kde se dá sehnat bezlepkový dort. Milovala jsem to. A každý rok jsem si slibovala, že aspoň jeden večer budu mít jen pro sebe.

Letos mi bylo třicet. Za sebou jsem měla rozchod, který mě stál celou zimu, a nový profil na seznamce, který mi založila sestra, protože už prý nemohla poslouchat, jak mluvím o titulcích a o ničem jiném. Marek se ozval týden před festivalem. Bylo mu třicet osm, byl kameraman ze Slovenska a jel do Varů s filmem, který natočil s jedním mladým režisérem z Bratislavy. V soutěži. Poslal mi odkaz na trailer a napsal: „Kdybys tam náhodou byla, přijď se podívat, jestli je ten obraz tak krásný, jak si myslím. Pak mi řekni pravdu.“ Odepsala jsem, že tam náhodou budu. Že budu tlumočit na jeho tiskovce.

Nevěřil mi. Myslel, že si dělám legraci. Tak jsem mu poslala fotku akreditace. Poslal zpátky tři vykřičníky a smajlíka, který si zakrývá obličej. Pak jsme si psali každý večer až do festivalu, dlouze, o filmech, o jazycích, o tom, jak se slovensky řekne slovo, které česky nejde přeložit. Oba jsme věděli, že máme devět dní a pak on odjede do Bratislavy a já do Plzně. Nikdo z nás to nenapsal. Nebylo to potřeba.

Tiskovka byla ve čtvrtek dopoledne v hotelu Thermal, v té obrovské betonové budově nad řekou, která je každý festival centrem všeho. Seděla jsem na kraji pódia se sluchátky a mikrofonem, vedle režiséra, producentky a jeho. Zblízka byl jiný než na fotkách. Starší, unavenější, s kruhy pod očima po nočním přejezdu, s rozcuchanými vlasy a v obyčejném tmavém tričku, jako by šel na natáčení, a ne před novináře. Když si sedal, lehce se dotkl mého ramene a řekl slovensky: „Takže je to pravda.“ Nesměla jsem se smát. Byla jsem v práci.

Tlumočila jsem jeho odpovědi do angličtiny a celou dobu jsem cítila jeho pohled. Mluvil o světle, o tom, jak natáčeli na Kysucích v mlze a jak čekali tři dny na jeden záběr. Mluvil krásně a já se snažila překládat přesně, ale v jedné chvíli jsem místo slova mlha řekla fog a pak omylem mist a pak jsem se zasekla, protože se na mě podíval a usmál se. Novinář z Varšavy se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Řekla jsem, že ano, že jen hledám správné slovo. Marek se pod stolem kotníkem opřel o můj a nechal ho tam až do konce tiskovky.

Premiéra byla večer ve Velkém sále. Dostala jsem lístek od producentky, na balkon, a sledovala jsem jeho film se srdcem v krku. Byl krásný. Opravdu. Mlha, pole, ticho, obličeje starých lidí, kteří nemluví a všechno řeknou. Když se rozsvítilo a sál tleskal vestoje, Marek stál dole pod plátnem s režisérem a hledal mě očima. Našel mě. Na balkoně, ve třetí řadě, v černém tlumočnickém oblečení. A já mu přes celý sál kývla. Pravda byla, že ten obraz je tak krásný, jak si myslel.

Po premiéře byla párty v jednom podniku na Tržišti, plná lidí, dýmu, hudby a skleniček šampaňského. Marek musel mluvit se všemi, s distributory, s novináři, s režiséry z Polska a Maďarska, a já stála u baru a čekala. Někdy kolem půlnoci se prodral davem ke mně, vzal mě za ruku a řekl: „Poď. Mám dost.“ A vyvedl mě zadními dveřmi ven.

Chceš zažít něco podobného?

Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.

Najít ženu na schůzku

Karlovy Vary v noci během festivalu jsou zvláštní město. Plné lidí, a přesto tiché. Po nábřeží Teplé chodí páry s akreditacemi na krku, na lavičkách spí studenti ve spacácích, protože nesehnali ubytování, a ze všech hotelů svítí okna. Šli jsme po kolonádách. Kolem Vřídla, kde horká voda vystřikuje ke skleněnému stropu a v noci z ní stoupá pára, kolem Mlýnské kolonády s jejími bílými sloupy, kolem stánků s oplatkami, které už byly zavřené. Marek mi vyprávěl o tom, jak natáčel první film ve dvaceti, s půjčenou kamerou, a já jemu o tom, jak jsem tlumočila jednomu slavnému americkému herci, který se mě celý týden ptal, jestli jsou Češi a Slováci pořád jedna země.

U Vřídla si koupil z automatu na pohárky dva papírové kelímky a nabral nám horké vody z pramene. Ochutnal a udělal takový obličej, že jsem se smála, až mi tekly slzy. Chutnala po železe, soli a trochu po starých mincích. Řekla jsem mu, že lázeňští hosté to pijí třikrát denně, pomalu, po malých doušcích, a procházejí se u toho, aby jim to pomohlo. Marek řekl, že v tom případě je v lázních poprvé a naposledy. Pak kelímek stejně dopil, protože prý se nesluší vylévat vodu, která čekala tisíce let pod zemí, až si ji někdo naleje. Vzala jsem si od něj ten prázdný kelímek a schovala ho do kabelky. Mám ho dodnes.

U Mlýnské kolonády se zastavil. Pod sloupy bylo pološero, z pramene tiše tekla voda a někde daleko hrála hudba z párty. Chytil mě za ruce a dlouho se na mě díval. Jako kameraman. Jako by hledal světlo. „Za tři dny odjíždím,“ řekl. „Já vím,“ řekla jsem. „A ty taky.“ Kývla jsem. „Takže máme tuhle noc.“ Nebyla to otázka.

Produkce mu zaplatila pokoj v malém hotelu nad řekou, v jednom z těch starých lázeňských domů s balkony a štukovými andělíčky na fasádě. Pokoj ve třetím patře měl vysoké stropy, těžké závěsy a balkon přímo nad Teplou. Otevřel dveře na balkon a pustil dovnitř noc: šumění řeky, vzdálenou hudbu, vůni vlhkého kamene. Stála jsem uprostřed pokoje v černých tlumočnických šatech a poprvé za celý festival jsem nebyla neviditelná.

Co se dělo dál, nebudu tlumočit. Některé věci se nepřekládají. Jen tolik, že Marek se na mě díval, jako by mě natáčel, pomalu, trpělivě, s tím světlem z balkonu na mé kůži, a že jsem zapomněla všechny jazyky, které umím. Že jsme se smáli, když mu zazvonil telefon a byla to producentka, která se ptala, kde je, a on odpověděl, že hledá správné slovo. A že ta noc byla krátká jako červencová noc v Karlových Varech bývá, kdy se ve čtyři už rozednívá nad lesy.

Ráno jsme snídali na balkoně. Kávu z hotelového kávovaru a jednu oplatku, kterou jsem měla v kabelce od včerejška, rozlomenou napůl. Dole po nábřeží už chodili první lázeňští hosté s porcelánovými pohárky a první filmoví fanoušci s programy. Marek se opíral o zábradlí a díval se na mě. „Vieš, čo je najhoršie?“ zeptal se. „Že tohle bych chtěl natočit, a nejde to. Nejde natočit, jak se na mě díváš.“

V deset jsem měla další tiskovku. Rumunský dokument, režisérka, která mluvila jen rumunsky a francouzsky. Tlumočila jsem ji a celou dobu jsem se usmívala tak, že se mě po skončení zeptala, jestli jsem zamilovaná. Řekla jsem, že ne. Že jsem jen měla dobrou noc.

Marek odjel v neděli po závěrečném ceremoniálu. Jeho film nevyhrál, ale dostal zvláštní uznání poroty za kameru. Poslal mi fotku té skleněné sošky z vlaku, na stolku vedle kelímku s kávou. Pod tím napsal: „Na Kysuciach je v októbri hmla. Keby si chcela vidieť to svetlo naživo.“ Neodepsala jsem hned. Nechala jsem si tu zprávu jako kus filmu, který se ještě nedotočil. Možná v říjnu pojedu. Možná ne. Ale každý červenec, když přijedu do Varů s kufrem plným černého oblečení, budu vědět, že jednou jsem tu neviditelná nebyla.

Ženy, které právě hledají poblíž – lokalita: Karlovy Vary

Další příběhy

Klíč od pokoje pod Špilberkem

Dvacet let manželství, dvě dospívající děti a manžel, který jezdí na montáže do Bavorska. Monika si v Brně zamluví hotelový pokoj pod Špilberkem a poprvé v životě udělá něco jen pro sebe.

Monika, 44 · Brno

Pravidlo cestujících mužů

Jana je rozvedená, vychovala syna a v Plzni provází turisty pivovarem. Chlapy si vybírá podle jednoho pravidla: musí mít zpáteční jízdenku. Jiří z Olomouce přijel na veletrh a do rána je jen její.

Jana, 46 · Plzeň

Zpráva pro někoho jiného

Ondřej je v Ústí nad Labem na montáži a večery tráví v hotelu u televize. Pak mu holka ze seznamky pošle zprávu pro někoho jiného: sraz pod Mariánským mostem, vem víno. Rozhodne se tam jít.

Ondřej, 34 · Ústí nad Labem

Chceš zažít něco podobného?

Ženy v těchto příbězích tu našly, co hledaly. Zaregistruj se anonymně, vyber svou obec a napiš první zprávu.

Najít ženu na schůzku
Anonymní registrace
Najít ženu ještě dnes

Je ti alespoň 18 let?

Tento web obsahuje obsah pro dospělé a je určen výhradně osobám starším 18 let. Vstupem potvrzuješ, že jsi plnoletý a že ti nevadí obsah o nezávazných schůzkách mezi dospělými.